Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

2. Sherlock

Kde vězíš, máme přece práci.

Poslal jsem tu zprávu Johnovi už asi před 15 minutami a on pořád nic. Kde vůbec je? Myslel jsem, že pořád sedí v křesle, ale když se dlouho neozýval, zjistil jsem, že tam není. Takhle mizí často. Šel Za Laurene? Ne, to byla ta předminulá. Tak Sandra? Jane? Už nevím. Nechápu, jak se v tom John může vyznat. Vede si seznam? Nebo zneužívá techniku paláce myšlenek pro takové nepodstatné věci? Ne, to on zcela jistě neumí. Je to s ním těžké. Za chvíli si ještě založí účet na seznamce. Nebo už ho má? Nehodlám to zjišťovat. Určitě by tam měl tu příšernou fotku v ještě příšernějším svetru a hromadu výmyslů.

Nervózně přecházím pokojem. Už je skoro sedm večer, venku tma, dávno jsme měli být na cestě. Už jsme tam dokonce měli být. Nebo jsme už mohli být zpátky. Nemůžu přece nikam chodit bez svého bloggera. Škodí to image, jak by řekl John. Z nějakého důvodu mu záleží na mé reputaci. Já se o ni neprosil. Kdyby nepsal ten svůj blog, nemusel bych být každý týden na titulních stranách. To škodí práci, jak říkám já.

S povzdechem jsem se rukama opřel o krbovou římsu.

,,Nevíš, proč mu to tak trvá?" civím na lebku a dožaduji se odpovědi. Možná náhle promluví.

Po chvíli ticha mi dochází, že takové štěstí mít nebudu. Za zkoušku to stálo.

Raději mu pošlu další zprávu: Pokud nemáš čas, tak to jsi na to měl myslet dřív. Domluvili jsme se, že dneska večer se stavíme v hotelu. Přijď. Hned.

Jenom zdržuje. To jsem mohl jít i s Lestradem. Vyšlo by to nastejno.

Jediným krokem jsem se přesunul ke křeslu. Sedl jsem si, ruce položil volně na opěrky. Zavírám oči. Všechno to slyším. Ty zvuky ulice, jak lidé přecházejí z jedné strany na druhou, zastavují taxi. A samozřejmě zvuky dolního bytu. Paní Hudsonová má zase rádio puštěné moc nahlas. Musím to všechno vytěsnit. Chci ticho. Jen pár minut ticha. Všechno se vzdaluje.

,,To snad není možný! Takže já se plahočím přes půl města, abych pánovi vyhověl a on si tady zatím klidně spí!" z mé minuty ticha mě vytrhne až Johnův naštvaný hlas.

Otvírám oči. Stojí ve dveřích a zkouší se tvářit jako bůh pomsty. Je to roztomilé. Vždycky lehce zrudne, když zvedne hlas a má semknuté rty. V kombinaci s jeho menší výškou to není ani směšné, spíš roztomilé.

,,Čekal jsem, až se uráčíš přijít." odvětil jsem klidně, zvedl se a pomalu se přesunul ke dveřím. 

,,Můžeme?" pokynu do chodby a čekám, až se otočí. Nebudeme tady přece tvrdnout do nekonečna.

John asi moc nadšený není. Jen zavrtí hlavou, otočí se a míří zase dolů. Následuji ho.

,,Jak to šlo s Amy?" střelil jsem od boku jméno. Byla to Amy, nebo ne?

,,S Melissou, Sherlocku," opravuje mě John naštvaně a ani se neotočil.

,,Aha. A jak to šlo?" ptám se smířlivě, i když mě to nezajímá.

Běžné hovory mi nikdy nešly. Kdybych se zeptal, jestli si na ty ženy vede seznam, asi by se naštval ještě víc.

,,Šlo by to mnohem lépe, kdybys pořád neotravoval," ostře se ohradí a hází po mně z věšáku můj kabát.

,,Ale já přece neotravuji. Včera jsme se dohodli, že dnes navštívíme pana Petersona a zjistíme, proč se tak zajímá o ty starožitnosti," upřesňuji to a přehazuji přes sebe kabát.