Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

98. Mycroft

„Mat," rozvážně přesouvám věž na šachovnici a už asi potřetí za pět minut dávám Eileen mat. Šachy docela ovládá, ale dneska má asi nějaký špatný den. Vyhrát nad ní je snadnější, než jindy.

„Hmm," zamručí podrážděně s bradou opřenou o ruku a s nakrčeným obočím zírá na hrací desku.

Už celou věčnost nepřišla do mé kanceláře, až dnes. Co se stalo tak mimořádného? Jistě nepřišla jen kvůli hře.

„Kdybys posunula svou věž o tři pole, vyhnula by ses předčasnému konci," zcela dobrácky se snažím poradit. S tím uštěpačným tónem mi to ale moc nevychází.

„Nemusíš mi radit," ohrazuje se naštvaně Eileen.

Aniž by to sama věděla, sama mi poskytuje částečné odpovědi na pár otázek. Její roztržitost jasně ukazuje, že se něco děje. Opět balancuje na hranici výbuchu, což se od jejího návratu ještě nestalo. Takže je něco špatně. Pokud ji ale ponouknu, aby to konečně vyklopila, asi mi narve všechny mé figurky do chřtánu.

Eileen ignoruje mou dobře mířenou radu, věže si nevšímá a táhne střelcem. Během chvilky se natahuji po své dámě, posouvám ji o pár polí a...je dobojováno.

„Šach mat," bez špetky většího zájmu se opět pohodlně uvelebuji ve svém křesle.

„Jistě si to užíváš," vrčí Eileen podrážděně.

„Dobrá tedy. Znám tě dost dobře na to, abych věděl, že jsi sem nepřišla jen kvůli šachové partii," proplétám si prsty a ruce nechávám spočívat na břiše. Soustředěně si Eileen prohlížím. Ta od sebe vztekle odsouvá desku s figurkami a opírá se na židli.

„Našel sis nového poskoka?" vzdorně mi hledí do očí, ale jinak se snaží nedat na sobě nic znát.

„Co prosím?" lehce zmateně se dožaduji vysvětlení.

„Ale no tak, nedělej, že s tím nemáš nic společného," utrhuje se Eileen a zase se napřimuje.

„Bohužel, drahá. Nevím, o čem to tady právě mluvíš," pokouším neznít příliš zmateně. Já skutečně nic neprovedl, tentokrát jsem bez viny.

„Myslíš si, že mě oblbneš, když nasadíš někoho úplně jiného?" Eileen se předklání a kdyby mohla, už jen svým pohledem pode mnou podpálí křeslo, „ti tví lidé jsou dost velcí pitomci. Vždycky jde poznat, kdo je ten, koho jsi nasadil. Moc nenápadní a přirození být neumí. Přiznávám, že teď jsi mě skoro dostal, když sis vybral zjevně někoho lepšího, ale snad jsme se dohodli na tom, že už žádnou tvou chůvu nepotřebuju. Jsem v pořádku. Nepotřebuju, abys mě monitoroval."

Pozitivním zjištěním je, že Eileen neřve ani nepoužívá nenávistný tón. To by byl jasný signál, abych evakuoval pomalu celou zemi. Skutečně začíná jinak a v jistých momentech jde poznat, že je trochu jiná, ale přitom je to stále ta Eileen, kterou všichni známe. Jen bez zbytečných, příliš hlasitých a příliš nebezpečných výlevů. V tuto chvíli jsem ale doopravdy zcela zmaten.

„Vyhověl jsem tvému přání a nikoho jsem na tebe nenasadil, Eileen. Skutečně. O čem to tady mluvíš?" trochu mě to znepokojuje. On Eileen někdo sleduje?

„Nenarazila jsi spíš na nějakého pobudu? To by se dalo přisoudit Sherlockovi," zkouším nalézt jiné alternativní vysvětlení.

„Ne, to nebyl žádný bezdomovec," Eileen se sama začíná tvářit trochu zmateně, ale v očích jí jde poznat, že mi ještě úplně nevěří.

„Možná tě nechává sledovat detektiv inspektor. Jistě se o tebe bojí," zním až příliš uštěpačně. Tohle ji jistě vytočí.

„Taky jsem ti řekla, aby ses vyvaroval podobných narážek," Eileen si zakládá ruce na hrudi a suše odpovídá, „a nebyl to ani žádný policajt nebo něco tomu podobného."

„Pak skutečně nevím, kdo by to mohl být. O kom vůbec mluvíš?" rád bych se už konečně dověděl, co je příčinou toho všeho.

„Před pár dny mě málem v parku srazili nějací puberťáci na kolech. Nestalo se to jen díky nějakému muži, který mě strhl stranou. Řekl mi, že mám být opatrná a hned zmizel," poskytnuté odpovědi nejsou nic mimořádného.

„Dobrý občan, co víc říct," mávám nad tím nezaujatě rukou. Asi to byl nějaký dobrodinec nebo novodobý hrdina, kdo ví. Všiml si, pomohl. To sice není až tak běžné, ale stává se to. Nebyl to ignorant, to je toho.

„Ne, to nebyl jen tak někdo," vrtí Eileen nesouhlasně hlavou, „měl jsi vidět, jak se na mě díval. Jako by mě znal. A zmizel jako pára nad hrncem. To nebyl jen tak někdo. Takže se tě ptám naposledy. Pořád mě přes některého ze svých mužů hlídáš?"

Eileen začíná podupávat nohou o podlahu. To, co mi tady právě popsala, není vůbec dobré. Předkláním se a stále spojené ruce pokládám na stůl.

„Nikdo z mých lidí nad tebou nedozoruje, Eileen. Skutečně," pokouším se o co nejupřímnější tón, ale vytvořit ho je těžké. Nebývám upřímný příliš často. Ne každý by měl vědět vše, že. A ne všechno má být řečeno.

Eileen špulí rty, jak uvažuje nad tím, jestli mi věřit. Nervózně si prstem poklepává o paži.

„Tak kdo to potom byl?" vyslovuje nahlas zásadní otázku. K mé nelibosti neznám odpověď ani já.

„To bych také rád věděl. Jak vypadal?" možná se podaří někoho najít v databázi.

Eileen bezradně krčí rameny: „Nestačila jsem si ho pořádně prohlédnout. Byl vysoký, modré oči, tmavé vlasy. Ale vypadalo to, že...že je to...já nevím, nějaký profík? Prostě to nebude jen tak obyčejný člověk s dobrými reflexy."

Dobrá, pokud už si i Eileen myslí, že nějaký člověk patrně patří k profesionálům, ať už stojí na jakékoliv straně, nevěstí to nic dobrého.

„Pokud se o tebe zajímá někdo takový, pak tě klidně může chtít zabít. Víš, co to znamená," významně na ni kývu hlavou.

„Ne. Absolutně ne," Eileen vrtí hlavou jako zběsilá, až mě musí zcela jistě vidět jen jako šmouhu, „žádný dohled, nic takového. Jestli si někde všimnu někoho, kdo bude už stoprocentně od tebe, pošlu ti ho domů po částech." Nepochybuji o tom, že by toho byla schopná.

„Pokud tě někdo sleduje, nemůžu tě nechat bez dozoru," rázně zamítám její námitky.

„Panebože, ty jsi vážně totální idiot," Eileen zuřivě rozhazuje rukama, „tohle už máme za sebou. Už žádná stráž, žádná MI6 skoro u mě doma, žádné chůvy. Zvykni si na to, že to všechno už je pryč. Já už tohle nechci. Žádné schovávání, žádný dohled. Chceš to i písemně?" Její staré návyky a výbušnost jsou zpět. Také její „vybraný" slovník.

Chvíli přemýšlím. Stojím si za tím, že to není dobrý nápad.

„Ne, takové eseje se rád ušetřím," odpovídám trochu znechuceně. Eileen by to jistě zdramatizovala.

„Slib mi, že mě nenecháš sledovat," zvedá ke mně varovně prst. Svým výrazem jasně říká, že jestli to udělám, pověsí mě z hradeb Toweru.

„Dobrá, jak myslíš," nakonec přeci jen kapituluji.

„Díky. Pro jistotu ti to budu často připomínat," Eileen už se zase směje, jako by se nechumelilo a chystá se k odchodu.

„Neočekával bych ani nic jiného," odtuším s hraným nadšením.

„Já vím," Eileen mě obdaruje blahosklonným úsměvem a bez dalšího slova mizí.

Vůbec se mi to nelíbí. Někdo se nejspíš zaměřil na Eileen. Možná ani ne na ni. Třeba se přes ni chce ten člověk dostat k Sherlockovi. Ve většině případů jde vždycky o něj. Jenže Eileen je světu známá jako Moriartyho sestra, takže to mohlo přitáhnout pozornost špatných lidí. Koneckonců, Anasenko ji chtěl zabít jen proto, aby si tak vyřídil účty s jejím bratrem. Buď si chce někdo hrát se Sherlockem, nebo se chce někdo dostat přímo k Eileen. Žádná varianta není přijatelná.

Skutečně jsme si užili vážně dlouhý odpočinek od všech těch plánů, domnělých smrtí a boje proti Moriartymu. Zjevně tady začíná něco nového. Je těžké být starším bratrem. Taková zodpovědnost. Hlavně to žehlení průšvihů. Kolem Sherlocka musí být vždycky živo. Ať už u něj nebo u lidí kolem něj. Vždycky to ale skončí stejně.