Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

66. Eileen

Vzpamatovat se mi trvalo trochu déle, než jsem předpokládala. Nakopla jsem snad každý patník, drn nebo odpad, který se mi připletl pod nohy. Tu lampu, do které jsem asi dvacet minut bušila, jsem asi moc nezabila, ale je to lepší, než mlátit do lidí kolem. S chutí bych zmlátila Jima, ale to by na mě ta lživá krysa z novin zavolala policii a nejsem si jistá, jestli by to Greg nějak uhrál. Už tak se divím, že nikoho nevolala, když jsem jí střelila tu facku. Ale to už bylo přes čáru.

Takže já lžu? Moje jizvy, občasné bolesti, které se ještě ozývají a všechny lékařské zprávy jsou lži? Fajn, musím se uklidnit, jinak z toho vzteku dostanu infarkt. Sakra, jak ten mi ale pije krev! A ona taky! Musím to co nejrychleji říct Sherlockovi. Musí vědět, o co tu jde dřív, než bude pozdě. Už je sice tma, ale zločin přeci nikdy nespí.

Už jsem naštěstí na Baker Street. Brzo tam budu. Všechno řeknu a Sherlock už přijde na to, jak z toho ven. Zvládne to. Ano, zvládne. Věřím mu.

Znenadání ale uslyším pořádnou ránu. Zastavuji v půli kroku. Ten zvuk znám. Počkat, to byl přece výstřel! A určitě velmi blízko Sherlockova bytu! A sakra. Znovu uvádím své nohy v pohyb, tentokrát už ale běžím. Jakmile si všimnu policejních světel a shonu osob před číslem 221, přidávám, co mi jen síly stačí. Po pár vteřinách mě začíná bodat v pravé noze. Po té zlomenině už není stoprocentní. Přibližuju se k domu a mezi všemi tvářemi hledám Sherlocka. Není tam.

„Gregu!" jímá mě aspoň malá úleva, když si konečně všimnu známé tváře.

Greg se ke mně obrací a jeho výraz mě zastavuje uprostřed pohybu. Bezmoc a...strach? Co se tady děje?

„Kdo je to?" nějaký neznámý muž, kterému krvácí rozbitý nos, si mě taky všímá. Nevypadá moc přátelsky.

Grega to očividně znepokojuje, ale snaží se mi pomoct: „Pane, to je..."

„To je jeho přítelkyně!" k mým uším se donese hlas Donovanové, která na mě i ukazuje prstem.

No, to je celkem silné slovo, ale co už. Tady mi něco uniká. Něco podstatného.

„Zatknout!" vyštěkne to krvácející tlusté cosi.

Než mi vůbec stačí dojít, že ten prst, který tak zabodl do vzduchu, ukazuje na mě, sápe se po mně nějaký muž v uniformě a velmi nevybíravě mi zkroutí ruce za zády.

„Co se děje?" dožaduju se konečně nějakého vysvětlení. O co tu jde?

„Pane, ona s tím nemá co dělat," Greg se vrhá mezi mě a blížící se krvácející rypák. Ten chlap je mi od pohledu nesympatický.

„Nepleťte se do toho, Lestrade!" naštvaný neznámý odstrkuje Grega z cesty a řítí se rovnou na mě.

„Au, to bolí," syknu bolestí, když mi zápěstí sevřou želízka. Nechápavě se rozhlížím. Hledám pomoc u Grega.

„Na stanici s ní!" neznámý se přiřítí až ke mně a skoro mi zabodne prst mezi oči.

„Pane, nechte ji jít, jí se to netýká," to už dobíhá i Greg a pořád se mě snaží dostat z pout. Dobře, už mi dochází, že tohle je vážné. Hodně vážné.

„Přestaňte už, Lestrade! Už jste toho zkazil víc než dost!" supí ten krvácející muž.

Tohle mě dost vytáčí. Tohle říkat neměl. Moc lidí kolem mě dneska říká věci, které by říkat nemělo. Začínám sebou zmítat. Chci ven z těch želízek a dodělat to, co někdo na tom tlustém nose už načal.

„Pusťte mě! Já nic neprovedla!" šiju sebou ze strany na stranu.

„Nechte toho!" zahřmí ten prasečí rypák.