Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

118. Eileen

Zbývá mi už jen pár kroků a budu na místě. Měla bych mít strach, ale jsem až podivně klidná. Přiznávám, že mě Magnussenova žádost o schůzku hodně překvapila. Nemám ponětí, co by mohl chtít. No, možná trochu mám. Bude chtít vydírat, zastrašovat nebo něco, co mu tak moc jde. Ale neděsí mě to. Každý by mi asi vymlouval, abych se s ním setkala, ale já vím naprosto přesně, proti komu budu sedět. Díky Mary už pro mě Magnussen není někdo, koho bych se měla bát od nevidím do nevidím. Je to obyčejný zbabělec, který staví jen na tom, že to o něm nikdo neví. Kdybych řekla Gregovi, že se s Magnussenem sejdu, asi by ho trefilo, proto to neví. Nikdo neví, s kým se za pár minut sejdu. Jen jeden člověk a doufám, že tohle ještě nevysonduje Mycroft.

Magnussen navrhoval setkání v nějaké nóbl restauraci, kde by se zjevně cítil jako ryba ve vodě. Na to mu kašlu. Dala jsem mu na vybranou: obyčejné bistro nebo rychlé sbohem. Na mou žádost přistoupil. Asi mi tím chtěl dát pocit, že mám navrch, ale ve skutečnosti by měl výhodu on. Netuším, jak funguje jeho systém vydírání a je mi to jedno. Základem jsou pro něj osobní informace všech lidí okolo. Vsadím se, že bude vědět i všechny novinky o mně.

S vyrovnaným výrazem a cinknutím nad dveřmi vstupuju do malého bistra s několika stoly uprostřed prostoru a s boxy po obvodu. U dveří vyčkávám jen pár vteřin. Magnussen o sobě dává vědět sám. Zvedá se od jednoho boxu, který je víc stranou a upravuje si sako. Upírá na mě ten svůj zkoumavý pohled, který je i přes to všechno stále děsivý. Vydávám se k němu. „Slečno Moriarty." vítá mě tím svým nakřáplým hlasem a ukazuje na místo před sebou. „Pane Magnussene." oplácím mu chladně a sedám si. Jakmile zapadnu do boxu, u dveří se ozývá další cinknutí, které ohlašuje nově příchozího. „Potěšilo mě, že jste přijala mou nabídku na setkání." Magnussen si sedá naproti mně a hned si zase „čte". „A proč jste mě vůbec kontaktoval?" s jasným nezájmem skládám ruce do klína a znuděně zkoumám, co je na stole. Kromě menu, které nabízí beztak nějaké blafy, je tu už jen solnička, pepřenka, ubrousky a něco, co by asi měla být umělá květina. Umělé květiny jsou hanobením vší té krásy, kterou příroda nabízí. Aspoň dle mého. K čemu to je? Nevoní to a nevypadá to hezky. „Jen jsem chtěl vědět, jak se vám daří a pogratulovat vám." jeho nenucený tón a výraz, kterým říká, že je to jen přátelské setkání, mě nepřesvědčují. Takže to ví. To mě nepřekvapuje, ale nelíbí se mi to. „Jestli za to očekáváte nějaké informace, tak to vám asi nevyjde." ponechávám jeho odpověď bez odezvy. Magnussen si ale jako vždy vede svou: „Musíte mít radost, viďte? Konečně se vám plní sny." Ne tak docela. Kdyby Magnussen zmizel ze životů všech, splnilo by se mi skutečně všechno. Za každou cenu musím zůstat klidná. Možná jsem si mohla u Mycrofta zaplatit nějaké hodiny sebeovládání. Na to on je machr. Svým kamenným výrazem dávám najevo, že mu na to neodpovím. Magnussen se pobaveně uchechtne: „Ano, ano, ve vašem stavu by se žena neměla stresovat, aspoň tak se to říká." Nezní tak, že by mi s tím nestresováním se chtěl pomoct. „Ženy v mém stavu bývají také často náladové. K tomu všemu umím být nepředvídatelná a v kombinaci s těhotenstvím byste se měl stresovat spíš vy, jestli bych vám třeba něco neudělala." nenuceně krčím rameny. Vsadila bych se, že je informovaný natolik, že by mi klidně mohl dělat porodníka i bez lékařské praxe.

Jsou to teprve dva týdny, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Po kolikáté se mi už život převrátil o sto osmdesát stupňů? Už to nezvládám počítat. Dobře, možná jsem tušila už dříve, že se něco takového děje. I tak to ale byl šok, byť radostný. Reakce byly různé. Sherlock se asi hroutil z faktu, že se kolem začíná stahovat moc dětí. John, který s Mary pořád skoro nemluví, se i tak těší na svého potomka a nadšený byl i z mé radostné noviny. Mary byla taky šťastná, ale ti dva si pořád nic nevyříkali a John se uvolí s Mary mluvit jen občas, takže kdo ví, kdy ta jejich krize skončí. Mám dojem, že je Sherlock chce vzít na Vánoce ke svým rodičům. Chudák Mycroft, tolik lidí na jeho oblíbené svátky. Kecám, není to chudák. Mrzí mě jen to, že neuvidím jeho výraz plný utrpení. Jeho reakce byla stejná jako každá jiná: ticho. Nevím, jestli nevěděl, co na to říct nebo to prostě přešel jako další nezajímavý fakt. To by měl asi trochu lépe kalkulovat. Nepřidá mé dítě rovnou na seznam potenciálních hrozeb pro království? Byl by toho schopný. Možná očekává nějakého pokračovatele ve strýčkově díle. To by byl zajímavý vývoj, když je otcem detektiv inspektor. Otec polda, strýček největší kriminálník a matka šílenec s narušenou psychikou, byť jen trochu. No a co Greg? Ten je štěstím bez sebe, ostatně stejně, jako já. On tomu asi stále nemůže uvěřit, ale pro mě je to až příliš skutečné. To já se musím pomalu nastěhovat do koupelny k záchodové míse.