Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

8. Sherlock

„Sherlocku, už dost! Ten notebook za nic nemůže!" John se s řevem přiřítil do pokoje a ruší mi mou chvilkovou terapii.

„Ano, může! Nebo wi-fi, to je fuk. Vůbec nespolupracuje," odseknu mu rozladěně.

John se rychle přesouvá ke mně a odsouvá notebook z mého dosahu. Nesnáším, když mi bere věci. Vztekle chňapám po laptopu, ale John ho dává na jiný stůl.

„Tohle je protiprávní," odfrkávám si naštvaně.

„Ne, Sherlocku, protiprávní je, že tady třískáš do notebooku, jako bys chtěl vymlátit duši z vraha. Povyšuješ kyber šikanu na jinou úroveň nebo co?" Johnův káravý tón je taky skoro roztomilý.

Já se zmůžu jen na otrávený škleb a hlučně odsunu židli od stolu. Okamžitě sebou plácnu na gauč. John mezitím mizí v kuchyni.

„Chceš tím snad říct, že jsi na nic nepřišel?" volá na mě a tím, že mě nevidí, se ochuzuje o můj naštvaný pohled. Já jsem přišel na hodně věcí.

„Já tím neříkám nic, jen jsem tomu laptopu vysvětloval, že je naprosto k ničemu, když nemůže něco najít," odpovídám zcela klidně.

Johnovi se to nelíbí: „Ne, TY nemůžeš něco najít. On to jen zprostředkovává."

„Ále, co jsi? Obránce utiskovaných? Nebyl jsi to náhodou ty, kdo v obchodě řval po pokladně?" přisadím si trefnou poznámkou.

„Alespoň jsem se neuchýlil k násilí!" John se zase vztekle přiřítí do pokoje a šermuje vidličkou ve vzduchu.

„Takže nepopíráš, že jsi po ní řval. Jde ti jen o princip. Ale uznáváš, že se hádáš se stroji. Co to bude příště? Vysavač paní Hudsonové?" zakládám si ruce na hrudi a civím do stropu. Kéž by se tam promítaly odpovědi.

Slyším, jak se John nadechuje k další obraně, ale na poslední chvíli to vzdá a mizí zpátky v kuchyni. Aspoň trochu ticha mi dopřeje.

To však nemá dlouhého trvání.

„Ťuky ťuk," ozve se ode dveří vysoký hlásek paní Hudsonové.

Ve snaze vzbudit v ní dojem, že spím, zavírám oči.

„Dobré jitro, Sherlocku. Jak jste se vyspal? Včera jste přišel celý uřícený," paní Hudsonová absolutně ignoruje mou snahu působit dojmem spícího člověka a mluví na mě. Lidé jsou hrozně neohleduplní.

Já? Mlčím. Předstírám, že spím. Slyším Johnovy přibližující se kroky.

„Á, paní Hudsonová. Dobré ráno," vřelé vítání mého spolubydlícího paní Hudsonová stejně vřele opětuje.

„Ale, Johne, dobré ránom" zvolá nadšeně a kdybych skutečně spal, probudilo by mě to.

Slyším, jak se paní Hudsonová přesouvá k Johnovi. Vzhledem k jejím dalším slovům je mi jasné, že se o mě strachuje a ukazuje na mě.

„Je v pořádku?" zeptá se lehce přiškrceným hlasem. Náhle jsme všichni ohleduplní vůči spícímu člověku.

„Ano, ano je. Jen ze všeho moc ráda dělá velké drama," odpoví jí John nenuceně.

Držím se. Nesmím vyletět. Já přeci spím.

„Vypadá vyčerpaně. To spí tak dlouho?" paní Hudsonová občas z domácí přeskočí na hospodyni, ze které přeskočí na starostlivou matku. O tom se ale ve smlouvě nepsalo.

„Ne, nespí. Jen to předstírá," odmítá John její starost a než stačím cokoliv udělat, na obličeji mi přistane polštář vyslaný plnou palbou.