Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

63. Eileen

„Čti," na Mycroftův stůl, přímo jemu pod nos, házím další noviny, které už dva měsíce píšou o tom samém. Moriarty, Moriarty, Moriarty.

Mycroft velmi znechuceně odsouvá noviny ze své bezprostřední blízkosti.

„Vím, co se tam píše," odpoví stejně znechuceně a skoro si otře ručičku kapesníčkem, aby z toho náhodou nechytil nějaké bacilky.

„Tak já ti to přečtu sama," nehodlám se nechat odmítnout, prostě si noviny beru zpátky a sedám si přímo vedle něj, akorát rovnou na jeho stůl. Ať si pak třeba vydezinfikuje i celou svou kancelář.

Teď už ji z trezoru přejmenovávám na vampýrské doupě. Tmavá, temná, chladná. To se k němu přesně hodí.

Mycroft velmi otráveně protáčí oči. Ještě si na čtenářské kroužky, které mu poskytuju, moc nezvykl. Smůla, chlapče.

Naštvaně rozevírám plátek, který se až příliš často do všeho motá: The Guardian.

„Je to otázka, která napadne každého. Může někdo vůbec doufat, že dokáže překonat troufalé zločiny irského tajemného muže Jamese Moriartyho? Sherlock včera tuto otázku odbyl svým obvyklým úsečným stylem, poznámkou: Co den, to nová nevyřešená záhada," už jen tenhle kousek mi stačí na to, aby mi bylo zle. Významně na Mycrofta zpoza novin vykukuju.

„Jaká škoda, že tvé hlasivky stále fungují," poznamenává ten kliďas se svým obvyklým sarkasmem na účet mých čtenářských kroužků. Asi ho velmi slušně pošlu do pr...tam, kde slunce nesvítí.

„Mé návštěvy ti jistě velmi chyběly," nenechávám se vytočit ještě víc a demonstruji mu výsledky léčení a rehabilitování tím, že mu s patřičnou grácií strčím svou pravou nohu, která už není obtěžkána sádrou, skoro až pod nos.

„Nechovej se jako malá, Eileen," ošívá se rozladěně Mycroft a uhýbá mé noze. Jak snadné by teď bylo ukopnout mu hlavu.

„Jsem cvok, máme to v rodině," bráním se a stahuju nohu zpátky, než se stačí rozhodnout, že mi ji svou tajemnou šavličkou v deštníčku rovnou amputuje.

V dnešní době už člověk s normálností daleko nedojde. Co je vůbec dneska normální? Od soudu s mým bratrem uběhly už dva měsíce a není po něm ani stopy. Pokud nepočítám jeho fotky v novinách. Nikdo neví, kde je. Slehla se po něm zem. Nic významného, co by na něj odkazovalo, se ani neděje.

Jistý stav normálnosti si udržuje jen John. Ten pokračuje ve svém každodenním životě.

To Sherlock, to je jiná. Kromě řešení případů je jinak ještě horší, než býval. Skoro jako...nestabilní ženská. Jeden den je tak nabručený, až bych ho nejraději prohodila oknem a druhý den je zase...docela snesitelný. Jeho výkyvy nálad jsou skoro až děsivé. Před týdnem mi donesl kytku. Tedy, jak se to vezme. Šlohnul ji cestou z nějaké rezidence, kde právě úspěšně vyřešil další případ a strčil mi ji pod nos se slovy: pro tebe. Milé, že si vzpomněl. Před měsícem na mě jeden den bručel, že se nemůže soustředit na svůj experiment, aby mi pak druhý den jako omluvu za své chování (k čemuž ho stejně dokopal až John) se vší pompézností věnoval papír s výsledky toho experimentu. Bylo to něco ohledně lidských očí. Pochybuju, že jsem ho svým úsměvem a neustálým děkováním, jak je to úžasné, oblbla, ale lidské oči ve mně moc příjemné pocity nevzbuzují, pokud jsou mimo lidskou hlavu. Největším šokem byla společná večeře. Doteď se tvářím, že nemám ani ponětí o tom, že k tomu Sherlocka zase dokopal John. V restauraci to skončilo neslavně. Vyhodili nás. Sherlock asi nepochopil, že personál se nepoučuje o tom, jak mají dělat svou práci, stejně tak vedení. Nakonec jsme zaparkovali u stánku s rybou a hranolky. Vlastně to bylo ještě lepší, než ta restaurace. Sherlock prostě není typ na...běžný vztah se vším všudy (nebo spíše bližší náklonnost hraničící s něčím, co nikdy nebude víc, jak to klasifikuji já). Ale vyhovuje mi to. V podstatě se nikdy nenudím a ty šílenosti, které pak ke všemu vedou, jsou něco, co nezažívá každý.