Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

115. Eileen

John zuří. Možná je to ještě slabé slovo. Asi by vzteky třeba i podpálil celé město. Divím se, že měl vůbec tu vůli, aby mi zavolal, ale když už mě informoval o Sherlockovi, přidal i celou pravdu. Sherlock je zase zpátky v nemocnici. Musel si vytrpět vnitřní krvácení, trýznivé bolesti a zase je v bezvědomí, ale co čekal jiného, když se ve svém stavu proháněl po městě, že. Ano, dovedl k sobě Mary a...a prostě zjistil pravdu. Ne celou, ale i tak je toho dost. John to samozřejmě nedokáže zpracovat. Tak rychle ani nemůže.

Skutečně tím střelcem byla Mary. Podle Sherlocka bývala zpravodajskou agentkou. Zjevně nejsem jediný šílenec s temnou minulostí. Stejně jako John bojuju s tím, že Sherlocka postřelila právě Mary. Jinak jsem ale schopná zpracovat všechno. Nejspíš to bude tím, že ji chápu. Ano, chápu. Najednou toho máme společného mnohem víc. John bude trucovat opravdu hodně dlouho, Sherlockovi bude celkem jedno, že Mary svou minulost zatajovala, protože ji má rád a bude ho to zajímat jen z hlediska případu. Děsivé na tom je, že i Mary se stala Magnussenovým terčem. Proto se tohle všechno semlelo. Zase Magnussen. Lidé jako on jsou všudypřítomní. Nikdy nezmizí, do všeho budou strkat nos. Je mi z toho zle. Ještě víc, než je snad už teď možné.

Sebastian odešel už před hodinou. Choulím se na pohovce v klubíčku a jako v transu sleduju hodiny na stěně. Tik tak. Ručičky se stále posouvají kupředu, prohlubují noc, až ji brzy začnou proměňovat v ráno. Nemůžu spát. Kdo by asi taky mohl. Jsem tu jen já a ty hodiny. Je to jako začarovaný kruh, ze kterého se nejde dostat. Ručičky si všímají svého, jsou jen prostředníkem svého pána, zatímco mně přijde, že jsem na těch malých poskocích totálně závislá. Nebo je to štít, který brání spánku, aby se ke mně dostal. Skvěle, právě svádím vinu na ručičky od hodin.

Teprve až klepání na dveře mi zabraňuje vytvořit si v hlavě soudní proces s obžalovanými ručičkami. Vstát se mi ale nechce. Mám pocit, že bych to ani nezvládla a navíc mi moje pohovka přijde jako záchranný člun v rozbouřeném moři, které se kolem mě rozprostírá. No, spíš to jsou jen dveře, jako měl Jack a Rose po potopení Titanicu. A to je stejně měla jen Rose.

Můj pohled sklouzává k podlaze. Jestli se jí dotknu, zase mě to vrhne do téhle reality. Zatím jsem na své pohovce, která mě tak trochu od toho všeho odděluje. Ale vážně jen trošičku. Klepání se ozývá znovu. Budu dělat, že nejsem doma. Stejně tady zase ležím po tmě. Chápu Sebastiana. I já mám raději tmu. Sice jsem byla nadšená, že jsem konečně po letech schovávání mohla vyjít na světlo, ale zjišťuju, že se do tmy ráda vracím. Sama, nikým nepozorovaná, skrytá. Ten někdo za dveřmi je ale jiného názoru a zjevně mě chce mermomocí dostat na světlo.

Se znechuceným úpěním nakonec shazuju nohy na podlahu a pomalu se zvedám, jinak něco vrhnu. U dveří obýváku se natahuju po vypínači a rozsvěcuju. Ostré světlo mě bodá do očí. Šourám se ke dveřím. Klepání se ozývá zase. No jo, vždyť já už jdu. Po chvíli urputného boje se mi daří dostat klíč do zámku a odemykám. Otvírám dveře a bokem se opírám o jejich hranu.

„Mary," vydechnu překvapeně. Tak zrovna ji jsem nečekala.

„Omlouvám se, ale já...domů nemůžu. Ne teď," Mary vypadá vážně dost zdrceně.

Pár vteřin přemítám, co udělat. Stojí přede mnou člověk, který postřelil Sherlocka. Jenže...najednou je mi Mary mnohem blíž.

Beze slov kousek odstupuju, aby mohla projít. Mary s napjatým výrazem vchází dovnitř. Netuším, co se jí honí hlavou právě v tuhle chvíli, ale odmítnout ji nedokážu. Zavírám za ní a opět zamykám. Nevím, čím přesně byla, ale zjevně mám v bytě po Sebastianovi už druhého vraha. Myslím, že jediný normální člověk u mě v bytě byl Andrew. Ten je profesor.