Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

12. Cassandra

Zhluboka dýchám a připravuji se na něco, v co jsem celou dobu doufala, že se nestane. Hlava se mi ještě motá, ale musím to všechno vyklopit. Samozřejmě ne všechno. To by bylo nebezpečné pro mě, Sherlocka, Johna, Mycrofta, asi i pro tu milou, jen trochu moc ukecanou domácí a kdo ví, pro kolik dalších lidí. Řeknu to, co si jako pravdu namlouvám od doby, co mě Mycroft našel.

Jak jsem říkala, žiju v Londýně, protože pod svícnem bývá největší tma. Stejně to musím udělat i teď. V jistých mezích budu spolupracovat se Sherlockem, u někoho, u koho by mě každý hledal až jako tu poslední možnost. Všem na očích a přitom skrytá. Jakmile se tohle všechno vyřeší, já už nebudu spojována se smrtí Nicolase Petersona, se Sherlockem si můžeme říct pápá a může mě nechat jít. Všechno bude v pohodě. Stačí přežít těch pár dní a můžu se zase vrátit do stínů.

Slyším, jak se Mycroft za mým zády přesouvá k oknu. Z toho rozhovoru nebude mít moc velkou radost. Moc ráda bych mu řekla, že nejsem tak blbá, abych jeho bratrovi řekla tu nejčistší pravdu. Ne, tak blbá opravdu nejsem. Ale říct mu to nemůžu, protože bych tak naopak přímo řekla Sherlockovi, že kecám.

John se usazuje do svého křesla a zaujatě se předklání a lokty opírá o kolena. Sherlock se napřímí, asi si tak připadá jako kapitán celé paluby, který má nad vším přehled. Ruce pokládá na opěrky, až bych ho nařkla z obsedantního chování.

Když tedy všichni zaujali své bojové pozice, začínám mluvit. Pusa mi ale sklapne naprázdno.

„Můžete začít třeba celým jménem, pokud potřebujete ještě chvíli času," Johnův hlas na mě má zvláštní, uklidňující účinek.

Z Mycrofta cítím neklid, ze Sherlocka napětí, které eskaluje skoro k výbuchu netrpělivosti, ale z Johna cítím skutečnou starost. Možná je to jeho lékařská stránka. Nebo ta lidská. Z těch tří je rozhodně nejlidštější. Vděčně se na něj usmívám a vrtím hlavou. Je třeba začít.

„Cassandra Delgado," vypustím své celé jméno a jak samozřejmě očekávám, Sherlock se hned chytá.

„Španělské jméno," pronese nezaujatě.

„Ano," odsouhlasím mu to, „má matka byla Angličanka, ale měla španělské kořeny."

„Nevypadáte na to, že by na vás zapůsobily španělské geny," útočí Sherlock.

„Jsem spíše po otci. Navíc, genetika je velmi rozmanitý obor, divil byste se," nenechávám se rozhodit.

Musím se kontrolovat a soustředit. Svou identitu si opakuju každý den, dokud jí sama nevěřím. Nejhorší je přesvědčit samu sebe. Ostatní se mi daří ošálit celkem snadno, ale Sherlock není jako ostatní. Ale i tak ho nenechám vyhrát.

Sherlock jen zakoulí očima. Když není po jeho, nelíbí se mu to. Proto také hned přebírá iniciativu.

„O rodičích mluvíte v minulém čase, z toho soudím, že jsou již nějakou dobu po smrti. Zároveň se v Londýně schováváte. Když jste prchala z místa činu a řvala jste inspektoru Lestradovi do obličeje, zaslechl jsem nepatrný náznak ruského přízvuku. Z toho soudím, že jste v Rusku nějakou dobu žila, s největší pravděpodobností ještě jako malá, čistě proto, že jeden z vašich rodičů má původ v Rusku. Vzhledem k tomu, že po vás v parku střílel jeden velmi populární ruský řezník, jehož rodina má velmi pestrou minulost v KGB, soudím, že jste byla v Rusku během posledních pěti let a s největší pravděpodobností jste odtamtud také utekla do Anglie. Vzhledem k vašim schopnostem pohybovat se takřka neviděna a znalostem zbraní nevedete tak úplně běžný život, takže ano, schováváte se. Před kým? Honí vás Rusové, takže nějaké nevyřízené účty. Možná to má co dělat s vaším otcem," Sherlock ze sebe sype všechny informace, aniž by hnul brvou a já si můžu jen tleskat. Jsem na dobré cestě.