Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

32. Cassandra

Přepadá mě zvláštní pocit. Takový, jako když vám po nějaké době dojde, že něco, co jste udělali, je špatně. Vjemy, které cítím kolem sebe, mě v tom akorát utvrzují.

Vím, že rozhodně nejsem ve své posteli. Pomalu rozlepuju oči a povlečení, které taky není moje, je dostatečným důkazem, že ve svém bytě opravdu nejsem. Horší skutečnosti přicházejí hned vzápětí. Na krku cítím čísi dech, na zádech zase pravidelné pohyby hrudníku a kolem pasu mám omotané ruce, které zrovna nejsou moje. Tak tohle je hodně špatné. Doslova jako z učebnice s názvem: Jak nechat svého bratra vyhrát. V duchu tiše úpím. S takovou se odtud nedostanu, ne když mě Greg drží. Neslyšně to nepůjde určitě. Za tenhle plán bych si okamžitě nafackovala. Nemůžu být takhle hnusná, ne na Grega. To si nezaslouží. Jenže i tak mu musím říct, že to byla chyba a tohle rozhodně nebude dál pokračovat. Proč? Můj bratr by tě zabil. Tak přesně tohle mu říct nemůžu. Po pár sklenkách vína mě navíc bolí hlava. Nejsem zrovna pijan a dost se to na mně podepisuje.

Chvíli civím před sebe a přemýšlím, jak z toho všeho ven. Nejen z postele, ale taky z téhle šlamastyky. Jestli se uvidím se Sherlockem...no, na mně by to poznat nemusel, ale na Gregovi to určitě pozná. Možná se to vzápětí doví i Mycroft. To bude ale přednášek. A to bude z mé strany ale obrovský nezájem. Zrovna já nejsem ten, kdo by přednášky potřeboval. Následky svého jednání si uvědomuju víc než dobře. K tomu Mycroft ještě neví, že mě našel Jim, takže pro něj to nebude tak kolosální průse,r jako pro mě. Nemůžu tady ale takhle ležet věčně. Musím se pohnout.

Velmi opatrně zvedám Gregovu ruku a zkouším se trochu odsunout.

Já jsem tak pitomá, že by to měli vykřičet do světa. Možná mě i vystavovat jako exemplární příklad toho, jak člověk dopadne, když odmítne přemýšlet. Popravdě si nejsem tak úplně jistá, co se stalo. Nebo co se mi aspoň odehrávalo v mozku, když mě Greg políbil. Panika, strach, to si vybavuju. Ale měla jsem se prostě odtáhnout a klidně vzít nohy na ramena. Proč jsem to neudělala? Víno mi až nějak moc otupilo smysly.

Skoro jako šnek se snažím odplazit ke kraji postele a Gregovu ruku pokládám za sebe. Právě v ten okamžik se všechno hroutí a Greg se probouzí. Nejraději bych se zahrabala šest stop pod zem. Nadzvedávám se na loktech a s výrazem naprostého zničení obracím hlavu ke Gregovi.

„Tohle bylo..." snažím se něco vymyslet, ale překvapivě mě docela výstižně doplňuje Greg.

„Šílené," dořekne za mě větu. Uvnitř se mi docela ulevuje, že ani on to nevnímá jako nejlepší věc v životě, ale tvářím se docela ztrápeně. Hlavně proto, že jsem ho do takové situace nechtěla ani za nic dostat. Tohle já nemůžu a nesmí na to doplácet on.

Přitahuju si peřinu blíž k tělu, že si z ní dělám skoro korzet a sedám si. Greg se nadzvedává na jednom lokti a v téhle chvíli vypadáme jako školáci, kteří mají za sebou pořádnou trapárnu. Bezpochyby se tak i cítíme. Rukou si prohrabávám vlasy a koušu se do rtu, div si ho neukousnu. Nikdo neví, kam s očima.

„Víš," začínám a zbaběle se od Grega odvracím, „tohle nepůjde." Zavírám oči, jako bych se tak mohla před tím vším schovat.

Chvíli je ticho. Možná jen pár sekund, ale mně to přijde jako celá věčnost.

„Já vím," zamumlá nakonec Greg. V těch dvou slovech slyším, jak ho to mrzí, ale zároveň je ochotný udělat kvůli mně cokoliv, abych byla spokojená.

Pod zavřenými víčky mě začínají pálet slzy. Snažím se jim bránit, nebudu tady brečet. To by si možná Greg mohl špatně vyložit. Pravdou je, že mi začíná docházet, že bych něco takového chtěla, ale stále na to nemám nárok.