Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

38. Cassandra

Já si tedy mám vzít na starost francouzského velvyslance. To se snadno řekne, ale hůř udělá. Jakmile jsem zmizela v davu, zmizel mi i on a to jsem se ho snažila neztratit z dohledu. V těch pitomých škraboškách ale člověk brzy někoho ztratí. Nejsnadnější bude začít se znovu nalezením v bezprostřední blízkosti vyhrazených prostor právě pro velvyslance.

Přesně tam také mířím. Snažím se na sebe neupozorňovat, což znamená do nikoho nevrážet. Některé páry se ale bez ladu a skladu valí parketem, že je takřka nemožné se jim vyhnout. Buď jim vlezete do cesty a pět minut se sobě budete snažit vyhnout, nebo se vám poštěstí a vyhnete se jim jen za cenu sražení jiného páru. Je to těžké. Člověk by řekl, že na takovou událost, když už to má být bál, půjdou zejména ti, kteří tanec ovládají. Pokud už to tedy neumí, nemuseli by aspoň překážet na parketu.

„Omluvte mě, prosím. Procházím," snažím se co nejelegantněji protáhnout kolem jednoho příliš hřmotného pána, který by se spíš hodil na nějakou akci typu: Snězte, co můžete.

Konečně se mi zdá, že vidím toho žabožrouta. Prochází ještě kus ode mě, ale zatím bez partnerky, toho by se dalo využít. Musím ho nějak stopnout, nejlépe mu padnout přímo do cesty. Zavolat na něj nemůžu, to by přitáhlo pozornost a ani nevím, jak se na francouzského velvyslance volá. Pane francouzský velvyslanče asi ne. Otáčím se a vydávám se kousek jiným směrem, abych pak mohla zabočit a srazit se přímo s ním.

Než se ale naděju, čísi ruka mě chytá za paži a švihem mě otáčí k sobě. Okamžitě jsem uvedena do tanečního postoje a než stačím vzhlédnout, muž promlouvá. Opětovně se mě zmocňuje pocit, že asi omdlím.

„Nikdy jsem neměl příležitost zatančit si se svou sestřičkou," Jim se usmívá skoro jako normální člověk a umane si, že by se mu teď docela zamlouval valčík. Tak tedy valčík.

Pro ples v maskách zvolil škrabošku, která ho prakticky dokonale vystihuje a ještě navíc podtrhuje jeho ďábelskost. Bílou maskou spolu docela ladíme, až na to, že on si vybral tu z Fantoma opery, která mu zakrývá půl tváře. Naštěstí nešel tak daleko, že by se i zjizvil, což bych od něj klidně očekávala. Vypadá vážně děsivě.

„Dostal jsi chuť si zatančit?" dívám se bokem, abych neměla ten jeho šílený výraz, který dokresluje jeho maska, přímo před očima.

„Jen kontroluju svou hru," culí se jako sama svátost.

Bez varování se se mnou náhle prudce zatočí, až se mi z toho udělá špatně. Na malou chvíli jsem docela ráda, že mě drží, protože ztrácím orientaci a musím několikrát zamrkat, než zase uklidním smysly a přesvědčím svůj žaludek, že teď není ta pravá doba na předvádění.

„Sluší ti to, ségra. Nedivím se, že se mu líbíš," nahazuje zase ten svůj nenucený tón, jako by o nic nešlo. To, že zabíjí lidi, mu vážně nějak nehýbe se svědomím. Prostě ho nemá.

Při jeho slovech se už ale jeho pohledu vyhýbat nemůžu a vrhám na něj zmatený výraz. Jima to zjevně náramně pobaví.

„Ale no tak, neříkej, že sis toho nevšimla. Jak se na tebe dívá. To ti nemohlo ujít," Jima mé zmatení baví, ale já opravdu nevím, kam tím míří. To tím myslí Sherlocka? A jak ten by k tomu asi tak přišel?

„Upřímně řečeno, ničeho jsem si nevšimla. Nevím, kam tím míříš," přiznávám se upřímně. Tohle bych potřebovala objasnit.

„No já teda zírám," jeho úchylný úsměv se vrací na scénu, „už jsem myslel, že tě ani má menší motivace nepřinutí spolupracovat, ale ono nakonec ani nebylo třeba. Sherlock se chytil sám."