Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

82. Mycroft

„Odkdy ty klepeš?" jízlivý hlas, který patří Eileen, mě velmi „vřele" vítá, jakmile se drobná dívka zjeví ve dveřích.

Nechápu, proč ji to tak překvapuje. To ona si vždycky stěžovala, že jí do bytu vtrhnu, aniž bych se ohlásil. Když už jsem to udělal, mohla by mě pustit dál, abych nemusel před dveřmi jejího bytu postávat jako nějaký zoufalec.

„Čekal jsem, že to oceníš tak, jak to umíš jen ty," oplácím jí ironickou poznámku s lehkým úsměvem. Eileen si až příliš okatě vzdychá a opouští prostor dveří.

„Pojď dál," vyzývá mě z útrob bytu. Konečně. Vstupuji dovnitř a svůj deštník nechávám u dveří. Tady snad nebude potřeba. I když u Eileen si jeden nemůže být jistý ničím.

„Nečekala jsem, že tě někdy vyzvu jako normální návštěvy," s těmito slovy sebou Eileen švihne na pohovku. Na to, jak vybraně a kultivovaně se dovede chovat, se dovede stejně přesvědčivě chovat jako nějaký...teenager, který pohrdá celým světem.

„Chtěl jsem ti udělat radost," pokouším se o cosi, co se podobá upřímnosti, ale příliš se nesnažím.

Eileen to samozřejmě okamžitě rozpoznává a pohrdavě si odfrkává. Aspoň by mohla předstírat podobně, jako já, že je aspoň trochu spokojená. Navíc, ona skoro žádné návštěvy nemívá, takže já bych se dal považovat za tu normální.

„Udělej si pohodlí," mávne rukou směrem k volnému křeslu.

Dělá, jako bych tady ani nebyl. Rozevírá knihu a snad dokonce začíná i číst. Stará dobrá Eileen je zpět. Těžce si vzdychám. Jak jen mi to nechybělo. Nehodlám tady ovšem postávat, takže se i já usazuji v nabídnutém křesle, ale přeci jen to beru víc kultivovaněji, než Eileen.

„Takže," zakládám si ruce na hrudi a prohlížím si Eileen ležící na pohovce, „ty máš nového kámoše." To slovo je tak otřesné, že ho opět pronáším s notnou dávkou sebezapření.

Daří se mi přitáhnout Eileeninu pozornost. Natáčí ke mně hlavu a chvíli se na mě jen tak dívá. Co to bude tentokrát? Hodí po mně tu knihu? Když trhne rukama, skutečně se již obávám, že to udělá. K mé úlevě si naštěstí sedá a knihu vrací na stůl. Žádné prudké pohyby, dobře.

S lokty opřenými o kolena Eileen zahajuje náš malý rozhovor: „Nebudu se ptát, jak to víš." Tohle prosté zkonstatování naprosto postrádá logiku.

„Zbytečná slova, Eileen. Tak, jako by byla skutečně zbytečná i ta otázka, kdyby ses zeptala," odvětím s klidem. Když se nebude ptát, ať to neříká. Prostě ať se neptá.

„Kamery," odpovídá Eileen sama sobě. Co jiného. Po celém městě jsou dopravní kamery a já s nimi svedu, co se mi zlíbí. Jistě, monitoruji také její pohyb. Když ji unesli poprvé, ony kamery se docela hodily a jen díky bezpečnostním záznamům nepřišel Sherlock až příliš pozdě, jinak by Eileen skončila utopená.

„Proto jsi tady?" Eileen se netváří, že by ji má návštěva dvakrát zajímala, „kvůli tomu, že jsem na ulici do někoho vrazila? Odkdy se o takovou prkotinu zajímá britská vláda?"

„Během jednoho týdne jsi dvakrát vrazila do stejného muže. To ti nepřipadá zvláštní? Nevím, jak ty, ale já na náhody nevěřím," ve svém jednání se nikdy nenechám zviklat. Cokoliv podezřelé je třeba prověřit a ano, tohle podezřelé je. Nanejvýš.

Eileen mě obdarovává znuděným výrazem. „Jestli jsi mi přišel říct, že je to sériový vrah a já jsem jeho nová oběť, tak je mi to celkem jedno," pronáší to s takovou dávkou nezájmu, až by si jeden myslel, že skutečně zahazuje svůj život. Ostatně by to nebylo poprvé.