Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

59. Sherlock

„Koumák Sherlock Holmes to zase rozlouskl. Detektiv vyřešil nevyřešitelný případ," Eileen s až příliš velkým nadšením vyřvává ten pitomý novinový titulek do celého světa. Pobaveně se přitom usmívá. Dělá jí to nějak moc velkou radost.

„Nečti to," snažím se ji odradit od záměru přečíst celý článek.

Stojím u okna, ruce spojené za zády a snažím se přijít na to, proč je ten autor toho článku takový zabedněnec a takhle mě uráží. Zatím mi vysvětlení stále uniká. Možná je to genetické. Dědičné.

„Je tady i ta fotka v čepici, koumáku," Eileen ke mně obrací svou pozornost se záludným výrazem, který maskuje úsměvem neviňátka. Tohle na mě ale neplatí.

„Nevím, co na tom tak vidí," shazuji značně rozladěně potřebu tisku neustále někde cpát tu pitomou fotku.

Eileen se ale náramně baví: „Už je to zkrátka tvoje čepice. Tvůj poznávací znak. Charakterizuje tě to. Mycroft má deštník, ty zas loveckou čapku. Akorát Mycroft má to štěstí, že není v novinách." Podezírám ji z toho, že si asi začne vytvářet album výstřižků s čepicí.

„To jsem mu říkal taky. Už je to zkrátka čepice Sherlocka Holmese," John se vrací do Eileenina pokoje a bohužel přímo do téhle pitomé debaty.

„Podívej, jakou má z toho radost," uculuje se Eileen a rozplývá se nade mnou jako nad malým dítětem.

„Přímo se klepe nadšením," přidává se k ní i John. Jistě, oba z toho mají neskonalou radost.

„Víš, jakou radost musí mít hlavně z toho, že už se nemůže pohybovat nepozorován?" Eileen se začíná věnovat Johnovi a oba dva mě vytěsňují. Dělají, jako bych s nimi ani nebyl v místnosti.

„Jo, to jsem mu taky říkal. Už není tak úplně soukromý detektiv," přitakává John.

„To on přeci nikdy ani nebyl. Preferuje výraz detektivní poradce," urovnává Eileen celkovou terminologii.

„Já vás slyším," otáčím se na ně s tázavým výrazem, jestli to tedy vůbec registrují.

„To je účel," vysvětluje John. Účel? Jaký to má účel? To nedává smysl. Kam tím směřují?

Raději volím přechod k jinému tématu.

Než se ale vůbec stačím nadechnout, Eileen mě zastavuje: „Žiju, Sherlocku. Ještě jednou se mě někdo zeptá, jak se cítím, tak se pěkně naštvu."

To mě značně mate. Lidé přeci mají rádi, když se o ně někdo zajímá, ne? Prý se to tak dělá, že se lidé jeden druhého ptají, jak se cítí. A v nemocnici je to docela pochopitelná otázka, i když ne moc logická. Jak se asi může cítit člověk s tolika zraněními, že? Moc dobře zrovna ne.

„Jen jsem se chtěl zeptat," pronáším jen tak mimoděk, „tak se to dělá."

Eileen mě obdarovává velmi sarkastickým šklebem: „Já vím, že ti John dává malé lekce společenského chování, ale i tak máš ještě co dohánět. Zeptat se jednou? Fajn. Ale ne, že se mě na to bude každý ptát pořád. Po dvaceti minutách se můj stav vážně příliš nezmění."

Dobře, tohle docela dává smysl. Ale ta společenská pravidla jsou vážně moc komplikovaná. Proč lidé musí dělat všechno tak složitě? Buď chtějí, aby se jich ostatní ptali, nebo nechtějí. Žádné mezi. Žádné kličky.

„Myslím, že tohle je dostatečný důkaz toho, že se s konečnou platností zotavuje," John s nadšeným výrazem těká mezi mnou a Eileen. Netuším, proč má na tváři tak spokojený výraz.