Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

80. Eileen

Probouzí mě ten nejotravnější zvuk na světě – budík. Žhavení lebky, doslova! Ďáblův nástroj. Proč nadávám, když se takhle mučím dobrovolně? Natahuju ruku z postele k nočnímu stolku a plácám do té hranaté věci, abych ji donutila zmlknout. Po dvou minutách pronikavého řevu, který vychází z toho stroje, se mi to konečně daří. Zlaté ticho. Převaluju se na záda a koukám do stropu.

Za tu dobu, co jsem byla mimo ze Sherlockovy (ne)smrti, jsem prakticky nic nedělala. Proto jsem se rozhodla zase aktivně žít a pro začátek jsem se rozhodla, že začnu pravidelně běhat. Běh mi problémy nedělá, mám v něm dost praxi, akorát teď už mě nikdo nehoní. Právě kvůli tomu používám ten satanský stroj, který mě každé ráno v pět hodin tahá z postele. Snažím se tu prokletou věc pravidelně neházet o stěnu.

Chvíli jen tak lelkuju v posteli, ale nakonec se silou vůle přinutím si aspoň sednout. I to je úspěch. A veliký. Ale mít nějakou rutinu je fajn. Všichni teď stále řeší svatbu. Wattersovic gang je už nějakou dobu nečinný, takže Greg vyčkává a těší se, že při první příležitosti půjdou všichni konečně za mříže. Ne, že bych byla expert, ale můj bratr byl snad ten největší zločinec současnosti a i já mám nějakou praxi s...drobnými přestupky, řekněme. Proto je mi jasné, že se ten gang připravuje na další velkou akci. Jsou už několik měsíců nečinní, takže chystají zase něco velkého, pečlivě plánují a budou opět stoprocentní. Obávám se, že Greg bude při další akci opět naštvaný.

Přemýšlení už bylo dost. Odhazuju přikrývku a prozatím aspoň svěšuju nohy přes kraj postele. Takhle po ránu se musí zpracovat každý krok. Chodívám běhat do Regent's Park, což je dost paradoxní, když mě při jeho poslední návštěvě málem střelil do hlavy šílený Rusák. Jenže je jen tři ulice od mého bytu, takže proč toho nevyužít. Je to rozlehlý a krásný park, nepotřebuju se tahat jinam. Konečně se zvedám na nohy a mířím ke skříni. Zatím jsem se ještě nenaprogramovala tak, abych si každý večer všechno potřebné nachystala. Do téhle fáze jsem ještě nedošla a patrně ještě dlouho nedojdu. Všechno chce svůj čas.

V dobách na útěku jsem bývala pečlivá, snažila jsem se přijít na všechny možnosti, které by mohly nastat a na každou se připravit, měla jsem snad milion únikových plánů pro všechny situace, ve kterých bych se na určitých místech mohla ocitnout. Snažila jsem se být nepředvídatelná a neviditelná. Teď už utíkat nemusím. To člověk dost zleniví. Nemusím mít pořád sbaleno, kdybych se musela náhodou během noci nebo druhý den neočekávaně přesouvat. Nemusím mít přehled úplně o všem. Můžu klidně nechat hrnek od čaje ve dřezu přes noc, aniž bych se musela bát, že tak po sobě zanechám stopu. Všechno je teď mnohem jednodušší a uvolněnější.

To je důvod, proč se teď prohrabávám skříní a pokouším se najít něco na běhání. Vyhrabat obyčejné tričko není problém. Na jednom věšáku visí i moje šedá mikina s kapucí. Tu nosívám často, proto je hned na očích. Ještě něco na nohy. Džíny, kraťasy...nic z toho se zrovna nehodí. Tepláky nejsou zrovna něco, v čem by se mi dobře běhalo. Zachraňují mě legíny do půlky lýtek. Skvěle, ještě hrábnout po ponožkách a je hotovo. Se svým nalezeným běžeckým outfitem se přesouvám do koupelny. Tohle bude rychlovka. Kraťasy a vytahané tričko, tedy své pyžámko, měním za své čerstvě vybrané kusy. Nad umyvadlem se naplno probírám osvědčeným způsobem chrstnutí studené vody do obličeje. Se vzpomínkami na topení ve vaně jsem se už dokázala srovnat. Některé části mé minulosti v Londýně nejsou zrovna růžové, ale s něčím jsem se už srovnala. Tak to prostě bylo. Jako své typické prvotní rozehřátí preferuju proběhnutí bytem z koupelny až ke dveřím. Dneska se mi to daří bez rozmáznutí se na podlaze. Naštěstí. Z botníku vytahuju tenisky, obouvám se a k mé úlevě v kapse mikiny nalézám gumičku do vlasů. Ty mršky se vždycky někde ukážou. Rychle si svazuju vlasy do copu, sbírám do kapes nejnutnější věci (jisto jistě mobil a klíče) a odcházím směr Regent's Park. Cestou většinou střídám klus a rychlou chůzi na rozehřátí.