Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

88. Mycroft

Zašlo to už moc daleko. Myslel jsem, že je už po všem, ale zmýlil jsem se. Naposledy se Eileen takhle zvláštně chovala, když jsem ji našel. To jsem si poprvé všiml, že nemluví sama se sebou, ale s někým, koho vidí jen ona. Od doby, co jsem ji přivezl do Londýna, se to už ale nestalo. Až teď. Z jejích záznamů jsem ale nečekal, že by to mohlo skončit takhle. Těch pár incidentů skoro nestálo za řeč a k tomu všemu se poslední roky nic nedělo. Měl jsem podezření, že se něco stane, když to znovu začalo, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohlo dopadnout takhle.

S Eileen teď nikdo nehne. Někdo by možná mohl, ale teď by asi bylo lepší nechat ji na pokoji. Se mnou bude chtít mluvit jen stěží.

Vycházím ze dveří před nemocnici. Už se smráká a pouliční osvětlení začíná pomalu zářit. Dal jsem inspektoru Lestradovi jasně najevo, že bych s ním rád mluvil. Snad přijde. Myslím...ne, jsem přesvědčen o tom, že Eileen dovede pomoci jen on. Eileen kolem sebe vytváří opravdu pozoruhodná a zamotaná pouta. Také doufám, že si ničeho nevšiml Sherlock, protože jeho tu zrovna nepotřebuji. Čím méně lidí ví, tím lépe. Odstupuji ode dveří, postávám uprostřed chodníku a čekám. Naštěstí nemusím čekat dlouho. Dveře se rozlétnou, prásknou a čísi kroky míří přímo ke mně.

Inspektor Lestrade zastavuje kousek ode mě. Nikdo se na nikoho nedívá. On s hlavou sklopenou kope do nějakého kamínku na zemi, já si prohlížím auta na parkovišti.

„Věříte tomu, že se chtěla...však víte," inspektor se konečně odhodlává promluvit, na což také celou dobu čekám, ale hlas mu selhává. Není se co divit.

„Eileen je...velmi komplikovaná osobnost. Občas mám dojem, jako by uvnitř sebe měla dvě naprosto odlišné osoby. V jednu chvíli je milá a usměvavá a obratem na to kolem sebe rozhazuje věci a ničí všechno, co jí přijde pod ruku. Vzhledem k její komplikované minulosti se tomu možná ani není co divit. Vždycky jsem ji ale považoval za silnou ženu. Je svéhlavá, výbušná, ale také rozvážná a uvědomělá. Přežila toho hodně. Patrně ji to ale všechno zlomilo, jen to na sobě nedává znát. Takže, abych pravdu řekl...ano. Věřil bych tomu, byť nerad," aniž bych inspektorovi věnoval pohled, odpovídám. Nerad to přiznávám, ale to, co udělala, bylo nejspíš prosté vyvrcholení toho všeho.

„Neměla to lehké. To s Moriartym neměl nikdo, ale ona jako jeho sestra byla první ve frontě," z Lestradova hlasu je patrné, že je stále značně otřesen. Přeci jen našel ženu, do niž je zamilovaný, s rozdrásaným předloktím v zakrvácené koupelně.

„Dáte si?" ze saka vytahuji krabičku cigaret a nabízím mu. Inspektor chvíli váhá.

„Po tomhle by se nikdo nebránil," zamumlá nakonec a s pokývnutím hlavy přijímá.

I já si rovněž jednu vytahuji. Krabičku schovávám a místo ní vytahuji zapalovač. Oběma nám připaluji. Oproti Sherlockovi se dovedu ovládat. On má s cigaretami problém, já si zapaluji jen příležitostně. A na to, co bude následovat, rozhodně jednu potřebuji.

„Patrně jsem asi jediný ještě žijící člověk, který zná o Eileen celou pravdu," nakousávám ošemetné téma. S pohledem upřeným do dáli vyfukuji obláček dýmu. Koutkem oka rozeznávám Lestradův zmatený výraz, který ke mně vysílá.

„Co tím myslíte?" mám dojem, že inspektor si jen s jednou cigaretou nevystačí. Se sklopenou hlavou mezi prsty mnu cigaretu.

„Eileen není Moriartyho sestra. Není ani Irka, dokonce ani Britka," tohle bude zcela jistě dlouhý rozhovor.

Očekávaná reakce: šokované ticho. Přeci jen zvedám zrak k Lestradovi. Jeho vyjevený výraz by mohl sloužit jako učebnicový příklad. Dokonce zapomíná na cigaretu, z čeho plyne logický závěr: brzy na to se rozkašle, aby se neudusil kouřem.