Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

112. Eileen

Sherlockův nemocniční pokoj je poměrně malý. Nedokážu si vybavit, jestli ten můj byl větší nebo se mi to jen zdálo. Možná byl ve skutečnosti malý, ale mně jen velký připadal, protože jsem se po něm nemohla volně pohybovat. Tady je jen postel, křeslo pro návštěvy kousek ode dveří a vedle nich jsou okna na chodbu, pod jejichž parapetem už našlo místo pár květů.

Postávám na druhé straně pokoje u okna a sleduju dění venku. Vlastně ani nesleduju. Prostě se nedokážu dívat na Sherlocka, který je napojený na přístroje, které monitorují jeho životní funkce. Nevydržím pohled na bílou obdélníkovou náplast, pod kterou se skrývá sešitá díra po kulce.

Nevím, jestli se Sherlock cítil stejně, když jsem s dírou v břiše ležela na posteli já. I když už mi to všechno dává smysl, pořád nedokážu pochopit Sherlockovo vnímání. Já nebyla nějak důležitá. Mohla jsem zemřít. Ale Sherlock...to je něco úplně jiného. On musí žít. Prostě musí. Málem jsme ho ztratili. Netuším, co se v té kanceláři přesně dělo, to ví jen Sherlock, ale někomu se jej téměř podařilo zabít. Skutečně zabít. Po tom všem, co Sherlock překonal a dokázal by to byl poněkud...nedůstojný konec.

Svou pozornost obracím do pokoje až ve chvíli, kdy se za mými zády ozve slabé, bolestivé skučení. Ano. Vím, jak to bolí. Díra v těle není nic příjemného. Obracím se k lůžku a s potěšením zjišťuju, že Sherlock se probral. Obcházím postel a sedám si k němu.

„Vítej zpátky," usmívám se jako pitomec, ale i tak nemám daleko k pláči. Cloumají se mnou emoce.

„Vypadáš příšerně," mumlá Sherlock, když se mu podaří zaostřit.

„Tak přeci jen jsi to ty. Už jsem si říkala, jestli tě to třeba nějak nepoznamená a nevrátí se k nám empatická duše plná dobra," hned z první jsem ujištěna, že Sherlock je pořád Sherlock.

I když se právě probral a není ani z půlky tak fit, jak by měl, tak jeho mozek funguje na výbornou a dokáže vyvozovat závěry ze svých pozorování. Má pravdu, není mi nejlépe. Ale není se čemu divit. Už předtím jsem byla mimo z Magnussena a teď ještě ke všemu Sherlock málem zemřel. Ten se pobaveně šklebí, ale v mžiku se tváří vážně.

„Stýskalo by se vám," fandí si.

Se smíchem vrtím hlavou. Ani v takové situaci neumí být...vážný. Což je ale dobře. Lepší, než aby se hroutil. Dobře, Sherlock, který se hroutí, to si moc neumím představit. Ani vykolejeného Sherlocka můj mozek nezvládá. Umí to vůbec?

„Eileen," začíná chraplavě a mně je hned jasné, do jakých vod se chce pustit.

„Ššš," tiším ho, „nesmíš moc mluvit. Musíš se uzdravit, to je teď hlavní. Promluvíme si o tom později." Svírám jeho ruku ve své. Vím moc dobře, jak mu je. Neměl by mluvit. Na všechno bude ještě čas.

„Ne, musím ti to říct hned," odporuje Sherlock. Jak typické.

„Sherlocku," zarážím ho, „já to chápu. Teď už ano. Ale nechme to na později."

Sherlock mi lehce tiskne ruku a dívá se mi přímo do očí. Jak je u něj dobrým zvykem, podobné rady ignoruje a prosazuje si svou: „Mrzí mě to. Ale musel jsem to udělat."

Pevně semknu rty a cítím, jak mi po tváři začínají téct slzy. Odvracím od něj zrak, ale před ním tohle těžko skryju.

„Já vím," snažím se uklidnit roztřesený hlas.

„Jen jsem tě chtěl chránit," pokračuje Sherlock dál.

„Já vím," opakuju to jediné, na co se teď zmůžu.