Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

17. Cassandra

Detektiv inspektor Lestrade trval na tom, že mě osobně odveze k aukční síni. Musím říct, že se cítím zvláštně. Sice je nevidím, ale vím, že kolem mě bude víc než dost příslušníků policie i Mycroftových poskoků. K tomu všemu je mým osobním šoférem Lestrade. Takovou eskortu jsem za zády ještě nikdy neměla. Většinou se spoléhám čistě sama na sebe. V nejhorším případě na Mycrofta, ale jsem radši, když mám nad situací i nad svým životem kontrolu a dělám věci tak, jak uznám za vhodné já. Konec konců, hlavu na špalku mám já, takže snad sama nejlépe vím, jak odkládat popravu.

„Nemusíte se bát, celý objekt máme pod kontrolou," ujišťuje mě inspektor už asi po desáté.

„Já se nebojím," odpovídám s klidem, zatímco auto zastavuje u chodníku za budovou. Bude lepší, když nikdo neuvidí u hlavního vchodu příslušníka Scotland Yardu.

Cítím na sobě jeho pohled, ale nemám se moc k tomu mu ho oplácet. Aniž bych hnula brvou, dívám se před sebe skrz čelní sklo auta. Inspektor Lestrade neví, že zatímco on má celou budovu pod kontrolou, jeho muže má zase pod kontrolou Mycroft. Je to takový řetězec, až na to, že Mycrofta už pod kontrolou nikdo nemá. Ani Sherlock, který taky neví, že si s Anasenkem nikdy nepromluví.

Z Anasenka nervózní nejsem. Pochybuju, že se tady dneska objeví, ale můj názor nikoho nezajímá, tak se nebudu vnucovat.

„Celou cestu mlčíte a díváte se z okna. To lidé v takových situacích dělávají, když jsou nervózní nebo se bojí," inspektorův hlas zní spíš starostlivě

 Konečně k němu stáčím pohled. Na první pohled na něm není nic zajímavého. Muž kolem čtyřiceti, asi 180 cm, šedé vlasy, hnědé oči. Ve skutečnosti si nemůžu nevšimnou, jak se na mě dívá. Rozhodně ne jako Sherlock nebo Mycroft. Nejsem předmětem jeho dedukcí. Dívá se na mě jako na člověka, jako na ženu v nouzi. Neví, kdo jsem, co všechno mám za sebou a stejně jako já neví, jestli budu naživu několik let nebo jen pár týdnů. Jenže já si moc přátel dělat nemůžu, už tak ohrožuju Ashley a už vůbec si nehodlám dělat přátele mezi policisty.

„Neberte si to osobně, inspektore. Bude lepší, když o mně nic nebudete vědět a jakmile tohle všechno skončí, zase zmizím. Je to tak nejlepší," co nejslušněji obhajuji své mlčení, zatímco on se cestou sem o mně pokoušel získat nějaké informace. Klidně i to, jaká je moje oblíbená barva.

Vzhledem k mému oblečení je to docela evidentní. Jestli si Mycroft myslel, že splním jeho představy o nějakých šatech, tak mě asi nezná. V šatech se špatně utíká. Už tak mi to dost znesnadní podpatky. Jehly odmítám, takže je nahradily černé kotníkové kozačky na širším podpatku. Je to pohodlnější, než lodičky, ale i tak už mě z nich bolí nohy. Nejsem na to příliš zvyklá. Černých kalhot jsem se odmítla vzdát, jen jsem je doplnila černým tričkem se šedými pruhy a černým sakem s rukávy do půlky předloktí. Ano, černá stále vede. Je to společenské a elegantní oblečení. Pokud se to někomu nelíbí, mně je to jedno.

Inspektor si mě stále prohlíží se starostlivým výrazem. Vím, že je to jeho profesní povinnost, starat se o civilisty a chytat se ze Sherlockova nápadu za hlavu, ale i taková povinnost je mi příjemná. Kromě Mycrofta se o mě už dlouho nikdo upřímně nebál. Svým způsobem to musí být hezký pocit, když máte strach o někoho, na kom vám záleží.

„Když si vás jednou všimne Sherlock Holmes, z jeho dohledu už nikdy nezmizíte," zavrhuje inspektor myšlenku, že bych snad někdy mohla zase beze stopy zmizet. Já to mám ale v plánu udělat už dnes.

„Měla bych už jít," oznamuji s lehkým úsměvem a odepínám si pás.

Inspektor beze slova vystupuje a obchází auto, aby mi otevřel dveře. Kdyby na to byla vhodná chvíle, skoro bych se z takového gesta rozbrečela.