Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

93. Lestrade

„Musíme ji najít, musíme ji přivést zpátky," Andersonův naléhavý hlas už mi doslova začíná otupovat všechny buňky. Potlačuju silné nutkání začít mlátit hlavou o stůl. V jeho společnosti se člověku ani nechce dělat nic jiného.

„Nemůže odejít!" Anderson vypadá, že s další větou u něj propukne hysterický záchvat.

„Proč se o ni zrovna ty tak zajímáš?" přitahuju si k sobě sklenici piva a pokouším se na jejím dně najít svatou trpělivost.

Anderson je za poslední roky vážně nesnesitelný. Horší společnost už v baru nikdo mít nemůže. Pokouším se skoro splynout se stěnou u rohového stolu, kde sedíme, nebo aspoň Andersona zatlačit co nejvíc do kouta, aby ho nikdo neviděl. Zákonitě by pak hned volali na psychiatrii. S jeho vzhledem bezdomovce a hlasitým hořekováním bych se tomu nedivil.

„Nesmí odjet, nemůže!" Anderson vztekle třískne rukou o stůl, „potřebujeme ji. Všichni."

„Jo?" pochybovačně se na něj dívám.

„Nedělej, že je ti ukradená," Anderson ke mně varovně zvedá prst. Ještě jedno slovo a rozbiju mu hubu. Prozatím se od něj jen s ironickým odfrknutím odvracím.

Anderson se nemíní jen tak vzdát: „Ona patří sem, do Londýna. Tady je její místo." Až moc se ke mně naklání. Raději se odtahuju.

„Tohle si musí urovnat ona sama," přecházím jeho zaujetí pro to, aby se Eileen vrátila.

Všichni chceme, aby se vrátila. Neumím si představit, že bych ji už neviděl. Tedy, že bychom ji už neviděli.

„Proč to udělala? Proč takhle? Proč zmizela bez jediného slova?" Anderson podle všeho hodlá spřádat další teorie. Už minule to byla učiněná katastrofa a tohle by dopadlo ještě hůř. Z Andersona se stal maniak, doslova.

„To je snad očividné, ne?" jelikož nemám zájem s ním o tom mluvit, dávám to najevo značně lhostejným tónem.

„Ty jsi tady inspektor," nabádá mě Anderson k tomu, abych mu to objasnil a přidává k tomu nevinný výraz. Vážně? Já jsem něco provedl, že ho mám na krku?

„Zkus nad tím trochu logicky přemýšlet. Eileen celý život pořád utíkala a když se konečně mohla zastavit a všechno si srovnat, zjistí, že to všechno byla lež. Jak bys to asi zvládal ty, když k tomu připočteš psychické problémy?" vím, že tohle Andersona neodradí od toho, aby pokračoval, ale zkusit to můžu.

K mému velkému údivu to docela zabírá a Anderson zamyšleně zírá do stolu. Aspoň chvilka slastného ticha. Nevím, proč se v tom ten pitomec tolik angažuje. Nikdy neví, kdy přestat.

„Ale to nevysvětluje, proč odjela bez jediného slova," ticho končí a Anderson je opět na scéně. To už se vážně neudržím a práskám hlavou o stůl, kde taky s čelem opřeným o desku zůstávám.

„Protože by jí to ještě víc přitížilo," mumlám v odpověď.

Anderson se mým zjevným utrpením nehodlá nechat rozhodit a pokračuje: „Ale to nedává smysl. Všichni ji máme rádi."

Mám dojem, že i Sherlock tohle chápe lépe. Raději se zase napřimuji a obdarovávám toho idiota otráveným šklebem. Víc než na jeho pitomost tím ukazuju na fakt, že řekl: máme. On taky? Odkdy? S ostatními nikdy příliš nevycházel. Možná se není co divit. Od doby, kdy jeho přičiněním začal i policejní hon na Sherlocka, je vůbec divný. Nejspíš mu vážně přeskočilo.

„Nedívej se na mě tak. Zvlášť tobě na ní záleží," Anderson na mě zase ukazuje prstem a skoro mi vypíchne oči, „nemysli si, že si toho nikdo nevšiml. Tehdy v nemocnici jsi u ní byl skoro pořád."