Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

70. Eileen

Já už vážně nevím, kam se vrtnout. Nejraději bych byla zase neviditelná. Stejně nemám ani čtvrtinu toho, po čem jsem toužila, kdybych byla zase volná. Byla jsem moc slabá. Dovolila jsem svému srdci, aby řídilo můj život. Na dva roky jsem zamrzla na místě. To je hodně špatné. Možná už můžu být sama sebou, ale žádná výhra to není.

Každý den si všímám lidí, kteří na mě civí s obavou v očích. Takové reakce jsem očekávala. Ti, kteří mě na ulici poznají, očekávají, že jsem stejná, jako můj bratr. Cítí ve mně hrozbu. Někoho, kdo je schopen ubližovat lidem ve velkém. Ten strach, tu obezřetnost, jim čtu ve tvářích. Pak je tu ještě skupina lidí, která se na mě dívá jako na ženu, která měla pletky se Sherlockem Holmesem. Ani to není moc povzbudivé. Tahle skupina má několik větví. Jedni mě litují, protože jsem ta, která ho ztratila. Druzí se na mě dívají skrz prsty, protože to, jak Sherlock skončil, je moje vina, jelikož jsem tomu mohla zabránit. A pak je tu ještě třetí skupina, která se na mě dívá jako na špínu, protože Sherlock byl národním nebo aspoň osobním pokladem jistého druhu fanynek, které chtějí...no, víc než podpis. Takže jsem jim trnem v oku. Všechny typy takových lidí denně vídám na ulici. Plus ještě zvláštní skupinu, což jsou, jak jinak, novináři.

Jsem vděčná každému, kdo kolem mě projde, aniž by ke mně zvedl zrak. V tomhle směru mi časy, kdy jsem byla neviditelná, chybí. Mohla jsem se po ulicích pohybovat, aniž by mě někdo viděl. Nikdo si mě nevšímal. Ale od oné noci v hotelu Goring se můj život začal postupně měnit, až jsem se dostala sem. Pravda vyšla najevo, já mohla být konečně volná, ale místo svobody jsem zase uvízla v okovech. Sherlock zemřel, já byla zase oficiálně Eileen Moriarty a všechno tohle dohromady znamenalo jediné – bolest.

Mířím k sobě domů. Už je pozdě, všude tma, tedy aspoň tolik, kolik dovoluje pouliční osvětlení po celém městě. Dřív byla tma mým spojencem. Teď na mě ze všech temných míst útočí vzpomínky, které mě buď děsí, nebo bolí.

Vždycky, když vejdu k sobě do bytu, přijde mi, že se má každou chvíli rozsvítit světlo a opět mě vyděsí Jimův hlas. Čekám, že vedle mě na ulici přistaví auto, ve kterém se mě Jim bude snažit využít pro své nekalé plány. Vídávám ze tmy vystupovat Sherlockovu tvář, stejně tak, jako když se nade mnou skláněl v parku, kdy mě srazil k zemi a než jsem omdlela, postřehla jsem, jak se nade mnou sklání.

Můj mozek teď neustále přemýšlí jen nad dvěma lidmi – Sherlockem a Jimem. Za celé dva roky jsem o nich mluvila jen zřídka. O Jimovi skoro vůbec. Ale to neznamená, že jsem nad nimi nepřemýšlela. Asi není zrovna logické, když cítíte něco jako smutek nad ztrátou člověka, který vás od mala týrá, patnáct let se vás snaží najít, nějakou dobu vás využívá, načež vás potom nechá skoro uhořet v opuštěném skladišti. Není to tak dávno, co jsem přemýšlela nad tím, jestli bych dokázala svého bratra zabít. Teď, když je pryč, v tom mám jasno. Nedokázala. Přesto všechno, co udělal mně, lidem, na kterých mi záleží nebo lidem, které ani neznám, pořád to byl můj bratr. Moje krev. Vyrostli jsme spolu. Jako malí jsme si spolu hráli. To zapomenout nemůžu. I když se to pak zvrhlo v ty jeho tresty, které začaly tou nocí, co mě zamkl v tom opuštěném domě, nemohla bych svého bratra zabít, kdyby se mi k tomu naskytla příležitost.

Poslední dobou se stále upínám k tomu okamžiku, kdy jsem ho viděla naposledy. Ale skutečně naposledy. Ne v tom skladišti. Jen noc předtím, než dohnal Sherlocka ke skoku ze střechy. To objetí. Nebylo to sice skutečné objetí, protože on si hrál na někoho jiného, já byla technicky vzato také pořád někdo jiný a k tomu mě osočoval, že jsem jen herečka. Ale objal mě. Jako poslední okamžik s ním to pro mě znamená víc, než jsem si dokázala před dvěma lety připustit. Chybí mi. Skutečně mi chybí. Možná je to divné, ale je to tak. Byl to můj bratr. To nemůžu jen tak zapomenout, nemůžu se toho vzdát. Sherlock si možná dokáže přepisovat vzpomínky, ale já ne. Tedy, dokázal. Pro mě je rodina vším. Se vším všudy. I s psychopatickým bratrem, který mě nechal zmlátit.