Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

18. Sherlock

„Já to už nevydržím! Vážně ne! To jsou doopravdy všichni kolem tak neschopní, tak zabednění, tak k ničemu? To se Andersonovi povedlo zdegenerovat celý Londýn nebo co? Jak je to možné? Už zase pláchla. To jde všechno do háje? Nastává apokalypsa? Bude zítra Anderson vyučovat biochemii na univerzitě? Z Johna se stane mistr dedukcí? Z Lestrada generál armády? Z paní Hudsonové spořádaná stařenka, která neujíždí na svých prášcích na kyčel?" teprve když dospílám nebesům nebo jak se to říká mi dochází, že celou dobu řvu nahlas.

Rázuji si to po chodníku sem a tam, láteřím a když se otáčím na všechny přítomné, zjišťuji, že všichni na mě civí. Trapná situace.

„Co je?" ptám se nenuceně.

„Vůbec nic, jen jsi na celý Londýn vyřvával, jak jsme neschopní a jak moc ti ve tvém životě překážíme," odpovídá John stejně nenuceně s rukama založenýma na hrudi.

Že bych je urazil? Já nemůžu za to, že pravda bolí.

„Jen jsem vám fandil. Věřím, že to půjde," odpovídám jako by nic, což mi samozřejmě neprojde, ani to neočekávám.

„Podívejte, Sherlocku, my víme, že to nešlo podle plánu, ale není možné, aby se vypařila," Lestrade si mě snaží udobřit. Vážně věří, že to jde?

„Utekla vám, už podruhé vám utekla!" neudobřuji se a mluvím hodně nahlas, aby pochopil, že to podělal. Zase.

„Poprvé utekla vám," vpálí mi hned do tváře mou první komplikaci, ne selhání, jak by to jistě inspektor rád označil.

„Nepodstatný detail," utrhuji se na něj.

„Fajn, každý na tom nese stejnou část viny, tak už toho nechte," John pro nás nachází rozhřešení.

„Kde jste vůbec byli? Myslel jsem, že si to nenecháte ujít," namítá Lestrade, který možná nechce skončit s obviňováním.

„Dělal jsem něco užitečnějšího a úspěšnějšího," odpovídám uštěpačně.

„Ježiši," vzdychá zase John.

Podezřívám ho z víry v boha. Obrací se na něj moc často. Možná se i modlí, kdo ví. Takový poklesek bych od něj nečekal. Proč furt ježíšuje? Žádný bůh není, to přece zjistil už ve válce.

Lestrade se prosebně otáčí na Johna, jestli by mohl odpovědět on. Vždycky si vybírá toho nejslabšího.

„Sherlockovi se podařilo zjistit, že ten Rus tady má vzdálené příbuzné. Mají v Battersea několik skladů. Šli jsme tam a potvrdilo se nám, že se tam Anasenko ukrývá. Ale nebyl tam," odhaluje John náš společně strávený den, který mohl být tak senzační, kdyby někdo nenechal někoho zase pláchnout.

„Ano, ale podle mých dobrých zdrojů se tam brzy ukáže. Takže můžete zmobilizovat své zbytečné a neschopné muže, přesunout je do Battersea a doufat, že budete úspěšní aspoň v něčem," doplňuji výklad o podstatné detaily.

„Díky," odsekne mi Lestrade podrážděně a Johna podezřívám z dalšího Ježíše.

„Adresu vám pošlu cestou," loučím se a vracím se do taxíku. Čekám na Johna.

„Jak to s ním můžeš vydržet?" ptá se Lestrade nechápavě Johna.

„Představuju si, jak ho škrtím. Asi milionkrát denně," odpovídá John, „doopravdy ho zabít nemůžu. Vážně ho potřebujeme."

„To mu říkat nemusíme," vrtí hlavou Lestrade.

„Já vás slyším," ozývám se významně z taxíku, zatímco posílám smskou adresu.