Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

54. Eileen

Probouzím se na tvrdé podlaze. Do očí mě okamžitě udeří ostré světlo, před kterým si rychle stíním tvář rukou. Nevím, co se stalo, ani kde jsem, ale tohle nevypadá jako nemocnice. Nadzvedávám se na levém lokti.

Náhle si uvědomuji, že teď by měla přijít ostrá bolest, měla jsem přeci vykloubené rameno. Jenže se nic neděje. Sbírám odvahu a stáčím zrak ke svému rameni. Je v naprostém pořádku. Zmateně si sedám a prohlížím si všechna místa, kde na mě zcela jistě má vykouknout nějaká hnusná zlomenina nebo krev. Jenže nic nevidím. Natahuju ruce, prohlížím si každou část těla, až si nakonec rukama prohmatávám břicho. Nic. Co má tohle znamenat?

Přesouvám pozornost od svého zázračně uzdraveného těla k okolí. Všude je bílo. Žádné stěny, nic, co by ohraničovalo nějakou místnost. Všechno jen září příliš prudkým, jasným světlem. Nemotorně se sbírám na nohy. Kde to jsem a co se stalo? Vratkým krokem se vydávám kupředu, i když nemám ani nejmenší ponětí, co tam na mě čeká. Pokud vůbec něco.

„Haló?" můj hlas se nese okolím. Od ničeho se neodráží, nese se dál a dál, až postupně zaniká v dáli.

Jestli tohle má být něco jako nebe, tak mně to spíš přijde jako peklo. Nikdo tady není, nic tady není. Kam jsem se to zase dostala? Postupuju stále dál a za chůze se otáčím, abych přehlédla celé okolí. Světlo napravo, světlo nalevo, světlo nade mnou a zdá se mi, že je i pode mnou. Sice je to nějaký šíleně velký prostor, ale začíná mě přepadat něco jako pocit klaustrofobie. Jdu dál a dál, ale na nic nenarážím.

„Je tu někdo?" můj hlas se opět bez problému šíří okolím a postupně se ztrácí.

Vůbec se mi to nelíbí. Aspoň nějaký sloup nebo strom, prostě cokoliv, co by narušilo tu jednolitou zářivou scenérii. Pokračuju v cestě do nikam.

Krok za krokem mířím stále kupředu, když v tom najednou udělám krok, ale na pevnou zem už nedošlápnu. Podlaha pode mnou mizí, klopýtnu do prázdna a začínám padat. Instinktivně napřahuju ruce, abych se nerozplácla jak široká, tak dlouhá.

Nevím sice, jak je to možné, ale najednou se prudce zabořuji do nějakého křesla. Padám dozadu, ale opěrka mě zastavuje. Vytřeštěně se rozhlížím kolem. Co to, u všech čertů, bylo?

„Cože je?" šokovaný hlas Donovanové pročísne okolí, až skoro potlačuju nutkání zacpat si uši.

„Ježiši, ticho, Donovanová," přiškrcený hlas, který tak důvěrně znám, se snaží Donovanovou uklidnit. Greg!

Rychle se rozhlížím kolem a pokouším se je oba najít. Netrvá mi to moc dlouho. Stojí kousek ode mě u nohou nějakého lůžka, na které přes ně pořádně nevidím. Donovanová se tváří stejně, jako zní. Šokovaně. Gregův výraz mě ale děsí. Strhaná tvář a bolestný výraz mě skoro přivádí k pláči. Co se děje?

„Tolik to prožívají," cynický Mycroftův hlas mě málem vystřelí z křesla. Otáčím se za ním.

Stojí hned vedle mě, po mé levici. Křeslo, na kterém sedím, je v rohu onoho pokoje, přímo vedle okna. Dveře mám naproti sobě, v protějším rohu. Těkám očima z Mycrofta na dvojici u postele. Asi mám halucinace. Nebo sním.

Ignoruju Mycrofta a zvedám se na nohy. Neudělám ani dva kroky, když si konečně všimám osoby ležící na onom lůžku. Vyděšeně lapám po dechu a vrávorám několik kroků zpátky. Než stačím vrazit do Mycrofta, chytá mě zezadu za ramena a pomáhá mi najít ztracenou rovnováhu.

„Co to má znamenat?" vydechnu přidušeně. S výrazem naprostého šoku a nepochopení zírám na ženu v posteli. Vždyť jsem to já!

„Ona je Moriartyho sestra?" Donovanová tentokrát přidušeně piští. To je mi ale víc než jedno. Víc než to, že o mně zná pravdu i ona, mě děsí fakt, že stojím v rohu pokoje a civím na sebe v posteli! Člověk nemůže být na dvou místech zároveň!