Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

89. Sherlock

Na Baker Street se schyluje k válce. Alespoň podle Johnova výrazu. S nasupeným výrazem stojí před krbem, zatíná ruce v pěst a všichni musí vidět, jak mu každý sval cuká, když sám sobě brání, aby Mycrofta na místě neumlátil k smrti. Ten stojí s pohledem sklopeným k zemi kousek od okna a na svůj standard vypadá až příliš zachmuřeně. Kdyby se John přeci jen o něco pokusil, možná bych mu mohl zabránit. Stačilo by natáhnout nohu a podrazit mu nohy, ze svého křesla bych to zvládl. Možná by mě předběhla Mary, která se usadila v Johnově křesle a pohledem jej analyzuje podobně, jako já. Také přemýšlí nad tím, co by byl John schopen všechno udělat. Z nás všech je tady asi nejvíc lidský právě on, takže s ním v tomto případě pořádně cloumají emoce. A rozhodně ne ty pozitivní.

„Jak jste to mohl udělat, Mycrofte?" začíná John s výčitkami, přičemž se snaží krotit, aby neřval na celou ulici, „řekl jste jí vůbec někdy, aspoň jednou jedinkrát, pravdu? Je vůbec něco, co kdy řeknete, pravda?"

„Johne, hlavně s klidem," ozývá se Mary varovným tónem a natahuje k Johnovi ruku. Ten ale hbitě cukne a oheň je na střeše.

„Ne, žádný klid!" vyjíždí John prudce, „celou dobu jste jí lhal. Nikdy jste jí neřekl pravdu. Celou dobu víte, kdo skutečně je, jaké má problémy a nechal jste to zajít tak daleko! Pokusila se zabít! A to jen kvůli vám." Poslední poznámku John doslova zasyčí.

Na to, jak často jsem ho viděl naštvaného, tentokrát překvapuje i mě. A to mi, prosím, třikrát vrazil, když jsem mu řekl, že nejsem mrtvý.

Mycroft mlčí. Skoro bych ho podezříval, že jej právě v téhle chvíli sžírá pocit viny.

„Johne, takhle nic nevyřešíme," Mary se svého snoubence stále snaží krotit, ale všichni víme, že John se jen tak neuklidní. Je velmi impulzivní. Vše pro blaho druhých.

„Tohle se mělo řešit už dávno!" zařve náhle John na celý byt, až to i s Mary trhne. Náš doktor právě neustál nátlak emocí.

Takřka nezúčastněně to všechno pozoruji.

„Ty k tomu nic neřekneš?" otáčí se na mě John a z očí mu skoro šlehají vražedné blesky. Takové přirovnání bych nikdy nepoužil, je to nesmysl, ale John tomu dává zcela jiný rozměr.

„Pomůže nějak, když budu řvát přes celý dům?" je mi víc než jasné, že můj nenucený tón a neschopnost chovat se jako John mi vyslouží pořádnou dávku nadávek nebo výčitek.

„Ne, nepomůže, Sherlocku, ale vždyť jde o Eileen! To s tebou vážně nic nehne?" John vypadá, že brzy jedu vrazí i mně. Klouby na rukou mu zbělaly, jak neustále svírá ruce v pěst.

„Tímhle ničemu nepomůžeš," přecházím jeho poznámky bez většího zájmu.

„Měli bychom se teď všichni uklidnit," do našeho malého sporu zasahuje Mary, „tohle Eileen nijak nepomůže. Navrhli jste, aby se dověděla pravdu. Tak se teď zaměříme na tohle."

Stále nechápu, jak mohl někdo, jako John učarovat někomu, jako je Mary. Když nepočítám sebe, jako jediná je teď klidná. Mycroft se brzy snad dokonce i rozbrečí, což by bylo značně znepokojující. John rozmlátí celý byt a Lestrade, který celou dobu bez mrknutí oka sedí na pohovce a zírá do prázdna, možná skončí v kómatu. Minimálně.

Překvapení jsme rozhodně všichni. Každý už svým způsobem zpracoval fakt, že Eileen je Moriartyho sestra, ale podívejme se. Ona to není tak úplně pravda. Zajímalo by mě, jestli Mycroft skrývá ještě něco nebo je tohle už skutečně finální verze. Zamotanější to už snad ani být nemůže. Můj bratr se v takových smyčkách snad vyžívá. Podle jeho výrazu, který hraničí skoro s utrpením, je to už nejspíš všechno. Pravdu o Eilneenině skutečném původu nejvíc prožívá John. To je mu podobné. Řevem a výčitkami ale ničeho nedosáhneme.