Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

69. Lestrade

Dva roky. Dva roky a Andersonovy teorie jsou čím dál tím víc pitomější. Teď to bylo pružné lano, maska a Darren Brown. Co to bude příště? Anglická královna? Jestli si myslí, že se hromadou takových pitomostí zbaví viny nebo vzkřísí Sherlocka, tak je blázen.

Ale část viny padá i na mou hlavu. Neměl jsem se nechat zviklat. A co teprve Eileen. Vždyť ji to úplně zničilo. Nepřišla jen o Sherlocka, ale i o bratra. Moriarty sice není zrovna ukázkový sourozenec, ale Eileen není šílenec jako on. I přes to všechno na ní vidím, že ji bolí i ztráta bratra. Ať už se stalo cokoliv a bylo to sebe hroznější, ona v sobě stále má nějaké sesterské city. Je to sice šílené, ale tak to prostě je. Byl její rodina. I kdyby je spojovala jen společná krev, v jistém smyslu jí na něm záleželo. Nahlas to nepřizná, ale vidím to na ní. Od chvíle, co se to stalo, o Moriartym vůbec nemluvila, ale její výraz, když o tom někdo začal, mluvil za vše. Nenávidí ho za to, co všechno udělal, ale zároveň to byl její bratr a to pro ni nějakou cenu pořád má. Netruchlí jen pro Sherlocka, i když jeho ztráta ji zasáhla mnohem víc.

Jak by taky ne? Všechny nás to položilo. Někoho víc, někoho míň. I mně Sherlock chybí. Byl to pitomec, ale měl jsem ho rád. Svým způsobem, při kterém jsem se snažil nevrazit mu. Ale po tolika letech si člověk zvykne a začne všechno brát tak, jak to je. K tomu všemu byl John pro Sherlocka přínosem a začal být snesitelnější. Jenže teď je to všechno pryč.

Scházím do podzemky. Je čas jít domů. Eileen se už relativně postavila na vlastní nohy a bydlí zase u sebe. Člověka po nějaké době omrzí vracet se stále do prázdného bytu. Sakra, potřebuju si zapálit. Koho by po tom všem bavily nikotinové náplasti. K mé smůle se mi ale cigarety nedaří najít. Prohrabávám všechny kapsy.

Z mého prozatím bezúspěšného pátrání mě vytrhuje až nějaký zvuk kdesi za mnou. Něco jako cinknutí. Ohlížím se, ale nikde nikoho nevidím. Už snad začínám být paranoidní. Raději se vracím ke svému pátrání po cigaretách. Nedokážu ani ve svých kapsách najít krabičku cigaret. To by zase byly ironické poznámky, kdyby tady byl ten, který jich měl v zásobě plno.

Konečně! Cigarety úspěšně nalezeny. Vytahuji jednu z mnoha spolu se zapalovačem. Rád bych si už konečně zapálil.

„Kouření zabíjí," ze tmy k mým uším doléhá známý hlas. Hlas, který bych správně slyšet ani neměl.

Ztuhnu uprostřed pohybu a přemýšlím. To přece nemůže být...Ne, skočil ze střechy. To nemůže přežít nikdo. Tedy, jeden člověk možná ano. A ten hlas patří zcela jistě jemu. To sna není pravda?

„Ó, ty grázle," vyletí ze mě.

Kašlu na cigarety. Obracím se směrem, odkud hlas přišel. A skutečně. Ze tmy vychází Sherlock.

„Je načase se vrátit. Nějak to tady moc flákáš, Grahame," pobavený úsměv doprovází Sherlockův stálý omyl.

„Gregu," opravuju ho okamžitě, možná lehce naštvaně.

„Gregu," zopakuje po mně Sherlock. Oběma je nám jasné, že si to stejně nezapamatuje.

To je ale prevít. On vážně žije. I když podle toho šrámu na rtu soudím, že někoho tahle jeho hra pořádně naštvala. Sázel bych na Johna, ale ve hře je i Eileen. Ta by mu klidně vrazila. Ani se jí nedivím. Parchant jeden. Celé dva roky. Celé dva roky byl naživu. Je to sice pořádný zmetek, ale nemůžu popřít, že mi chyběl. A ano, mám radost z toho, že mu nic není. Já toho parchanta prostě musím obejmout.

Taky se na něj náležitě vrhám, div ho skoro neudusím. Je mi jasné, že tohle asi není nic pro Sherlocka, ale já mám vážně radost z toho, že je živý a zdravý.