Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

45. Sherlock

„Nemohl jsi svoje poskoky nechat doma, úchyle?" jen co se zjevujeme na patře, kde má Lestrade kancelář, už nás vítá vždy milá seržantka Donovanová. Na tu teď už vážně nemám náladu.

„Do kanceláře trefím sám, nemusíš se namáhat. Nemáš nic na práci, tak děláš GPSku pro všechno?" procházím kolem ní bez zájmu. Mě zajímá jen ten vzkaz, nechce se mi řešit něco jiného. Už tak toho mám až dost.

John mě tentokrát nestíhá po boku, ale uzavírá naši malou skupinku. Pro jistotu, kdyby se přeci jen Cassandra s Mycroftovou pomocí o něco pokusila. Ti dva jdou společně za mnou. Mycroft tady už sám o sobě působí jako pěst na oko, co teprve celá naše parta.

Donovanovou nechávám za zády a už registruji Lestrada, který na nás čeká přede dveřmi své kanceláře.

„Co má být tohle?" ukazuje nechápavě na naši kočovnou společnost. Stejně jako on si zkoumavě prohlížím to, co došlo hned za mnou.

„Řetězová reakce. Problém?" otáčím se opět k němu s otázkou, kterou mi může číst přímo ve tváři.

„Ne," odpovídá tak, abych si náhodou nemyslel, že by mě ta otázka mohla urazit. Vždyť mně je jedno, co si o tom myslí, já chci svůj vzkaz.

Všichni si v rychlosti vyměňují zdvořilé pozdravy. I Lestrada překvapuje přítomnost mého bratra. Nejspíš i zneklidňuje. Záhy to ale přechází a pohledem se věnuje Cassandře. Vážně? Zrovna teď? Cassandra se ale, kromě pozdravu, věnuje podlaze, takže Lestrade přílišné úspěchy neslaví.

„Tak kde to je?" vytrhuji ho z bezvýsledného civění.

„Ehm, jistě. Pojďte," Lestrade nás vede k sobě a čeká, než se do jeho malé kanceláře nasáčkujeme všichni.

„Přišlo to asi před hodinou, společně s poštou. Je to obálka, asi s nějakým CD, bomba to není, kdyby náhodou. Je na ní napsané jen: Pro S.H.," inspektor nás zase zahlcuje nepodstatnými informacemi. To bych si zjistil i sám.

Cassandra si mlčky sedá na židli pro návštěvy a Mycroft se skoro ochranářsky tyčí nad ní. Nevypadají, že by chtěli nějak zasahovat do situace. S Johnem se přesouváme za Lestradův stůl, kde se mi do rukou konečně dostává ona obálka.

Zběžně si ji prohlížím. Úplně obyčejná, bílá obálka. Tohle není žádné vodítko. Bez milosti ji roztrhávám, stejně nebude důležitá. Vytahuji obal s CD. Chvíli ho jen tak držím v rukou. Nenápadně obracím zrak ke Cassandře. Hypnotizuje mě pohledem. Ne, to není přesné. Upřeně sleduje to, co držím v rukou.

„Co na tom je?" John narušuje mé přemýšlení. Je nedočkavější než já.

„To zjistíme," aniž bych se ptal, sedám si za Lestradův stůl a vkládám disk do jeho notebooku.

„Zdravím, Sherlocku," jakmile se monitor rozsvítí, objevuje se na něm Moriartyho tvář.

„To snad ne," komentuje to John, který se spolu s Lestradem sešrotovali kolem mě.

Vzhlížím ke Cassandře. Zírá do prázdna, bledá jako stěna. Ten hlas ji značně rozrušil. Ne ale proto, že si ještě živě pamatuje na setkání během plesu. Je v tom něco jiného. Něco, co nám celou dobu tají, ale nyní se všechno dere na světlo světa. Vracím se k nahrávce.

„Něco jsi mi vzal, Sherlocku. Vzal sis to a přivlastnil," Moriarty mluví stejně ublíženým hlasem, jako když si tehdy u bazénu zoufal, že jsem mu nezavolal, když mi dal své číslo. Já ale nemám ani tušení, co bych mu mohl vzít.

„To se nedělá, Sherlocku. Nemůžeš lidem jen tak brát to, co jim patří a vydávat to za své. Abych řekl pravdu, dost mě to ranilo," Moriarty pokračuje a nikdo z toho není moudrý. Tedy, někdo možná ano.

Cassandra vypadá, že brzy omdlí a Mycroft v kapsách kalhot nervózně zatíná ruce v pěst a zase je povoluje. Ti dva přesně ví, co se děje a vůbec se jim to nelíbí. Odevzdaně ale do ničeho nezasahují.

„Musíš dostat lekci, Sherlocku. Musím tě potrestat, aby ses poučil. Vezmu si to zpátky a ty," Moriarty se pobaveně šklebí, „ty mi v tom nezabráníš."

Mám tedy očekávat brzkou návštěvu?

„Slíbil jsem ti, že ti vypálím srdce z těla. Ani nevíš, jak si sám jdeš tomu štěstíčku naproti. Ať uděláš cokoliv, stejně tě dostanu. Vezmu si, co mi patří a ty s tím nic nezmůžeš. Brzy to poznáš, Sherlocku Holmesi," Moriartyho skoro koketní hlas utichá a video končí.

„Co mělo tohle, zatraceně, znamenat?" Lestrade dává najevo svou zmatenost.

„Sherlocku? Víš o tom něco?" obrací se na mě John se žádostí o objasnění toho, co jsme právě viděli.

Než však stačím něco říct, laptop se opět rozjasňuje a Moriarty se vrací: „Málem bych zapomněl. Já se spletl. Tedy ne, že bych se spletl. Ale asi by to pro tebe bylo složitější, takže ti to řeknu. Ať je zábava. Moc rád opět překonám tvého génia. Nevzal jsi mi něco, Sherlocku. Ale někoho." Moriarty s podlým úšklebkem mizí a tentokrát už video skutečně končí.

Najednou to všechno začíná dávat smysl. Dokonce nejsem jediný, komu to dochází.

„Patnáct let oddaluje nevyhnutelné. Takhle jsi to řekla," John zvedá zrak ke Cassandře.

Ta nereaguje. Pohledem vypaluje díry do podlahy. Mycroft jen nečinně přihlíží, jak se celý obrázek začíná postupně skládat dohromady.

„Koho v dětství znala? Komu věřila? A kdo potom její důvěru zradil?" přidávám další skutečnosti, které známe. Jsou to samozřejmě řečnické otázky, jen tak navádím ostatní. Teď to do sebe dokonale zapadá.

Spolu s Johnem i Lestradem zvedáme zrak ke Cassandře. Všichni na ni hledíme, ale ona tam stále sedí se sklopenou hlavou. Jen odevzdaně čeká, až nám to dojde. Nehodlá nás už dál mást, nehodlá se dál skrývat. Věděla, že se tohle stane.

„Znáš ho od dětství a utíkáš před ním. Byl to Moriarty, komu jsi kdysi věřila a pak ses ho začala bát. Tehdy, v tom opuštěném domě. Přátelé se jen tak neopouští, viď, Cassie?" uzavírám celou skládanku jejího života.

Cassandra je až příliš dlouho potichu. I Mycroft k ní sklápí hlavu se starostlivým pohledem. Teprve, když se zhluboka nadechne, konečně k nám zvedá hlavu. Každého z nás si chvíli prohlíží.

Nadešel čas pravdy.