Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

72. Eileen

Naštvaně odcházím z Mycroftovy kanceláře. Zuřím na něj, na Sherlocka i na sebe. Čekala jsem od sebe víc. Nemrzí mě, že neskáču nadšením do stropu, to ne. Tohle jejich jednání mi vážně ublížilo. Po tom všem bych si zasloužila aspoň trochu té důvěry. Myslela jsem, že budu pořádně trojčit, ale spíš jsem se složila. Za to se taky nesnáším. Nechci jim hrát ublíženou a dotčenou holčičku. Musím se vzpamatovat. Sama sobě přiznávám, že jim stejně všem zase odpustím. Až příliš mi na nich záleží. Ale ne hned. Ať si nemyslí, že se mnou budou takhle mávat. Zadarmo ani kuře nehrabe. Já zase zadarmo neodpouštím. Neprojde jim to tak snadno. Nikomu.

Nemám ani nejmenší ponětí, kam teď jít. Baker Street nepřipadá v úvahu. Vlastně ani jiné místo. Zkrátka teď nemám náladu s někým mluvit, protože to bude pořád to samé: Sherlock, Sherlock, Sherlock.

Možná to jméno funguje jako zaklínadlo, protože ve chvíli, kdy procházím kolem výlohy jedné kavárny, odkud vidím i na televizi, se přepne kanál s očekávanou zprávou. Zastavuje mě to a chtě nechtě zírám přes výlohu na televizi.

Mimořádné zprávy: detektiv v čepici naživu.

V té samé chvíli mi pípne zpráva na mobilu. Neochotně se odtrhuju od obrazovky a pomalu vytahuju mobil na světlo světa. Vytřeštěně na něj kulím oči. Mobil zběsile pípá a zprávy se mi jen načítají. Už jich je deset. Ne, teď patnáct a číslo stále roste. Zmateně jednu z nich otvírám.

#SherlockHolmesŽije. Další: #SherlockŽije. #SherlockNeníMrtvý.

No jistě. Fanoušci se pouští do akce. Andersonův Prázdný pohřebák se právě mobilizuje nad nejčerstvějšími zprávami. Anderson musel moje číslo získat z policejních záznamů nebo rovnou od Grega a prozřetelně ho dal i všem Sherlockovým fanouškům. Kdyby tak ze střechy slítnul Anderson. Svět by byl krásnější místo. Mobil mi stále zběsile vyřvává pod náporem nových a nových zpráv, ve kterých stejně stojí to samé. Nezaujatě ho vracím do kapsy kabátu. Ať si dál pípá, mě to nezajímá. Možná tak to konečné číslo. Třeba fanoušci trhnout rekord.

Už se ani nezajímám o televizi a pokračuju v cestě do nikam. Teď to tedy ví celá země. Sherlock se snaží najít nějakou teroristickou síť a já mu v tom pomáhat nehodlám. Možná John. Ten asi chvíli bude trucovat, ale nakonec se vrátí. Jako já. Ale já si dám načas.

„Eileen!" zvonivý hlas kdesi nalevo ode mě se blíží. Zní docela nadšeně. Proč asi, že? Sherlock přeci žije. Udělejme z toho rovnou státní svátek.

„Eileen, no tak, počkej," nadšený hlas mě spíše pošťuchuje. Ona to ani jinak neumí.

Mary Morstanová. Vpadla Johnovi do života jako velká voda a převrátila mu ho naruby. To zatím dokázal jen Sherlock. Aspoň se John mohl o někoho opřít. Nedivím se, že se do ní zamiloval. Je vážně skvělá. Milá a laskavá, dokáže povzbudit a je chytrá. Člověk ji nemůže nemít rád.

Už jen proto, že je to právě Mary a ne nějaký otrava, se přiměju zastavit a otočit se k ní. Mary si odfukuje z tváře pár pramínku vlasů, které jí po tom pobíhání zavazí ve tváři.

„Copak?" vydoluji ze sebe tu nejpitomější otázku, jaká mě mohla napadnout. Je mi nad slunce jasné, co mi přišla zvěstovat za veselou novinu.

„Do práce?" dodám ještě v rychlosti, než se stačí pustit do sáhodlouhých debat na téma Sherlock.

„Ano," přikývne Mary s úsměvem.

Zjevně si mě po cestě do práce chtěla ještě v rychlosti odchytit. No, namáhat se nemusela, já bych se bez toho obešla. Sice ji ráda vidím, ale mohlo by to být za jiné situace, než rozebírání Sherlockova zmrtvýchvstání.