Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

85. Eileen

Nemám ani nejmenší ponětí, jak ty svoje halucinace vypnout. Myslela jsem, že mi dají aspoň chvíli vydechnout, ale ono ne. Převléct se, když mi v bytě oxiduje pět smyšlených chlapů, to byl vážně nadlidský úkol. Hlavně tehdy, když je jedním z oné pětice Jim. Ten musí lézt všude. Já vím, že je to moje hlava a měla bych tak vymezovat určité hranice, jenže já nemám ani tušení, jak jsem tohle všechno vůbec zapnula. Proč všechny vidím? Pochopila bych Jima. Sourozenecký smutek, pocit viny, truchlení, tak si ho prostě představuju, abych ho tu měla. Ale ostatní? Všichni jsou naživu, s každým se vídám. Proč je mám tedy i ve svých představách, které si patrně žijí svým vlastním životem a já na ně nemám absolutně žádný vliv? Někde musí být nějaký spouštěč. A zákonitě taky vypínač. Zoufale bych ho teď potřebovala.

Ploužím se po ulici směrem k Regent's Park. Přestávám to zvládat. Mí smyšlení kamarádíčkové nezmizeli. Následují mě na každém kroku. Kdyby to mohl vidět i někdo jiný, skoro bychom vypadali jako nějaká děsně cool sebranka z akčního filmu. Já jdu uprostřed a ostatní se houfují kolem mě. Úplně si představuju ten zpomalený záběr, jak jdeme ulicí, opírá se do nás vítr a v pozadí hraje song Eye of the tiger. Vypadáme jako vládci celého města a tváříme se hrozně drsně. Představa hezká, realita (aspoň ta moje) je jiná. Já se tvářím zoufale. Taky se tak cítím.

„Pochybuju, že chce jen tu bundu," ozývá se za mým pravým ramenem Greg. Neopomene přitom břitký, skoro posměšný tón.

Takže já se teď mám o našem vztahu dohadovat s jeho přeludem, jo? Nerozebereme to v reálu, ale takhle. Pěkné. Skutečně mám přes ruku přehozenou koženou bundu, která patří Andrewovi. Konečně ji dostane zase zpátky.

„A prémie k tomu," přihazuje Greg další jízlivou poznámku.

„Tohle tady budeme poslouchat pořád? Není náhodou...zadaná, Glene?" Sherlock je zas a znovu lidský, jak to umí jen on.

„Jsem Greg," ohrazuje se proti němu můj přelud.

„Jestli s tebou chodím, Sherlocku, tak to jsem potom asi anglická královna," nemůžu si odpustit takovou poznámku, ale nejsem si jistá, jestli to vůbec někdo slyšel. Mumlám si tak spíš sama pro sebe. No jo, ale oni jsou vlastně v mé hlavě, takže to slyšeli všichni.

„Tohle bylo nemístné, Eileen," zpoza mého levého ramene slyším Mycroftův hlas. Ne, nejde mu o to, že bych snad nějak ranila Sherlocka, to snad ani nejde. Nelíbí se mu, že si beru na paškál anglickou královnu. Divím se, že mě neokřikl s tím, že je to rouhání.

„Ale docela trefné," přidává se Jim, který jde přímo vedle mě a ruku má zaklesnutou pod mým loktem. Já mezitím nervózně zatínám v kapsách ruce v pěst.

„Nejsi zrovna typ do vztahu," kdesi za mými zády přizvukuje John.

„Vždyť jsem jí zachránil život," brání se Sherlock.

„A pak jsi ji nechal žít v domnění, že jsi mrtvý. Složila se z toho. A kdo jí pomáhal?" slova se opět ujímá Greg a zní dost naštvaně.

„Nepřipisuj si zas tak velké zásluhy," Sherlock zní skoro znechuceně.

„Nepřekážím vám tady?" dávám najevo i svou přítomnost. Bavit se zrovna o tomhle. Panebože.

„Byl jsem to já," Greg mě úplně zazdívá a bojuje o svůj kousek uznání, „já se o ni staral, snažil se ji vrátit do života. To já jsem od ní odháněl novináře, to já jsem se ji snažil přimět jíst, já jsem u ní čekal, dokud aspoň na chvíli neusne. Já jsem se ji snažil udržet naživu." Greg uzavírá svou řeč. Nadšením zrovna nehýřím.