Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

117. Mycroft

Jsem skutečně rád, že můj bratr upustil od svého zájmu o Magnussenovu osobu. Tím lépe zejména pro něj. Nemuselo by to dobře dopadnout. Stačila celá ta komedie ohledně přístupu do Magnussenovy kanceláře, k tomu Sherlockovo postřelení Mary Watsonovou a nesmím zapomenout také na jeho útěk z nemocnice. Kolem Sherlocka snad nemůže být nikdy klid. On takové slovo asi ani nezná. Možná jen slovo nuda, které ze srdce nesnáší. Já zase ze srdce nesnáším žehlení jeho malérů. Nejsem jeho chůva!

K tomu všemu ještě ty státní záležitosti. Zastávám sice zcela nevýznamnou pozici, ale i tak mám občas dojem, že snad celá země stojí jen na mně. Jak vyčerpávající. Navíc se blíží Vánoce. Všichni se takovým zbytečným svátkem začínají každý rok zabývat příliš brzo. Léto pomalu ani nestačí odeznít a všude už jsou Vánoce. Tohle naprosto postrádá logiku. Venku podle kalendáře nastává podzim, ale pro všechny už je asi čas vánoční. Asi z toho budu mít migrénu. Ať se pak nikdo nediví, že se zdržuji zejména ve své kanceláři nebo v Diogenově klubu. Tam se brzy vydám, jen musím ještě dořešit pár záležitostí v kanceláři. Všichni chtějí něco schvalovat. Je to skoro jako nějaká autogramiáda, každý chce na něco podpis.

„Neruším?" ve dveřích se zjevuje Eileen, opírá se bokem o rám a s pobaveným šklebem mě pozoruje, „vypadáš, jako bys chtěl na celou zemi shodit atomovku, abys už měl pokoj." „To chceš spíš ty." obracím její poznámku proti ní, „už jsi svým nadšením mučila všechny ostatní a já jsem poslední článek?" Její optimismus je za poslední dny značně otravný. Zamilovaná Eileen je asi ještě horší, než naštvaná Eileen. Jak jen mi chybí ty časy, kdy kolem sebe házela věci, na každého jen řvala a nikdo nevěděl, co udělá. Bylo to pro mě mnohem přijatelnější, i když jsem předtím říkal opak. „Taky tě ráda vidím." Eileen mě ironickým tónem upozorňuje na absenci zdvořilostní fráze při jejím příchodu. Onu absenci nepovažuji za nedostatek, proto také nic takového neříkám. „Přinesla jsem ti ty dopisy, které jsi chtěl přeložit." Eileen vchází dovnitř a přechází ke stolu. Z tašky vytahuje ony složky a podává mi je. Natahuji se po nich, ale v té chvíli Eileen cukne. „Víš vůbec, že to byly soukromé dopisy francouzského velvyslance?" zkoumavě si mě prohlíží a v jejích slovech bych měl patrně hledat nějakou výtku. Měl bych se snad stydět? A za co? Že se starám o bezpečnost své země? „Jen pouhé prověřování. Zjišťujeme, zda například nehodlá učinit nějaké kroky proti naší zemi." ospravedlňuji své jednání. „Nevím, jestli ti to už došlo, ale tím množným číslem nikoho neoblbneš. Všem je jasné, že je to vždycky jen tvá práce." Eileen se nakonec odhodlává předat mi ony dokumenty, „je docela neuvážené dávat to mně." Přebírám složky a zběžně je prohlížím. „Za celé ty roky jsem si ověřil, že jsi spolehlivá osoba. Raději něco takového svěřím tobě, než svým lidem." mumlám, zatímco studuji jeden přepis. Nic zajímavého. Velmi nudná konverzace. „Spolehlivá osoba." Eileen se culí, ruku si tiskne k hrudi a natáčí se ze strany na stranu. „Tohle nedělej." varuji ji, když si toho všímám. „Proč ne? Připomínám ti tak moc Jima?" Eileen se culí snad ještě víc, „Sebastian říká, že jsem mu v mnohém podobná." „Jistě, jeho názor mě tak zajímá." protáčím nad její poznámkou oči. Složky přiřazuji na malou hromádku jiných na kraji stolu.

Fakt, že je Eileen stále v kontaktu se Sebastianem Moranem, mě neustále dráždí. Někdo takový má být za mřížemi, ne-li mrtvý a my s ním přitom nic nezmůžeme. Dokud mu nebudeme schopni něco prokázat, může si běhat na svobodě. Jeho uvěznění je blízko, ale přitom tak daleko. Stačilo by, aby Eileen promluvila a bylo by. To ona ale nikdy neudělá. Příliš si toho muže oblíbila.

„Buď hodný, Mycrofte." Eileen s úsměvem obchází stůl a sedá si na jeho desku vedle mě. To už tady dlouho nebylo. „Něco zajímavého?" zvědavě natahuje krk ke spisům, které mám rozložené před sebou. „Nic, co by tě mělo zajímat." přetahuji přes ně jiné papíry, aby neviděla na ty, na které se zaměřila. „Mě zajímá všechno." Eileen mi šťouchne do židle, což mi skutečně není příjemné. Ano, zcela jistě jsem poslední chybějící článek v jejím řetězci mučení. S chutí mě mohla vynechat. Její optimismus mi momentálně leze na nervy. „Ano, to je mi jasné." držím se v klidu a její snahu vyprovokovat mě nechávám bez odezvy.