Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

83. Eileen

Neustále mi hlavou vrtají Mycroftova slova. Co myslel tou společnou minulostí? Nebo nějaké nepřímé spojení? Andrewa jsem až do toho rána v parku nikdy v životě neviděla. Nepotkala jsem ho v žádné zemi, ve které jsem žila. Nepotkala jsem ho ani v Londýně, než mě našel Sherlock a nezakopla jsem o něj ani po odhalení vlastní identity. Kdybych někde potkala někoho takového, určitě bych si ho pamatovala. Zaručeně. O tom nepochybuju. Takže na něj musí být nějak napojený můj život nebo nějaká událost. To by vysvětlovalo tu nepřímost. Jenže co, kde a jak? A proč? Najednou mám zase příliš mnoho otázek a žádné odpovědi. To nesnáším. Potlačuju nutkání nakráčet do Mycroftovy kanceláře a vymlátit z něj všechno, co ví. Jenže já to neudělám. Ne. Řekla jsem, že mě to nezajímá a mnohem raději se k tomu nějak dopracuju postupným poznáváním Andrewova života, než abych čmuchala ve všech možných i nemožných záznamech.

Ale tohle poznávání bude nejspíš běh na dlouhou trať. Jak chcete poznat během pár dnů někoho, na koho narážíte většinou po několika týdnech? K tomu všemu mě dost štve fakt, že Andrew toho o mně jistě ví víc, než já o něm. Když mě poznal z novin, určitě ty noviny a články taky četl. A že se tam toho o mně napsalo spoustu. Valná část mého života se proflákla na předních stránkách novin a ty si může přečíst každý, takže Andrew toho ví hodně. Já vím jen jeho jméno a to, že nejspíš rád běhá. Plus ještě dobře vypadá. To je jen prosté konstatování, kdyby náhodou.

„Mohla by ses konečně soustředit, prosím?" Mary mi mává rukou před obličejem a snaží se mě vrátit do reality

 Zavrtím hlavou, abych se upamatovala, kde vlastně jsem. Je skoro pět hodin odpoledne a Mary mě vytáhla do malé kavárny poblíž domu, kde s Johnem bydlí. Není to nic nóbl, ani být nemusí. Prostě obyčejná kavárna s několika stoly a pár boxy po stranách. V rohu stojí pult s řadou židlí, za nímž to v kávovaru vrčí, bublá a škytá. Moc lidí tady není, nanejvýš tak osm. Ne, že bych to počítala.

„Já se soustředím," oponuju Mary lehce zmateně. Před Mary člověk jen tak něco neskryje a i když mám se skrýváním praxi, momentálně se mi nic maskovat nedaří.

„Jasně, to vidím," Mary využívá ironii podobně, jako Sherlock. Asi je to nakažlivé. „Kde pořád lítáš?" zkoumavě si mě prohlíží.

Snažím se dívat na ni, ale oči mi stále bloudí k jednomu muži poblíž nás, který má v rukou rozevřené noviny a titulní nadpis přímo volá po přečtení. Kdo ukradl naše dva miliony?  Watersovi rodina opět úřadovala.

„Nikde," bráním se Maryinu nařčení. Než se mi ale podaří zase na ni zaostřit, obrací zrak tam, kam jsem před chvílí zírala já.

„Tak si prostě ty noviny kup a přečti si to," vzdychá Mary, ale z jejího tónu je patrné, že se baví.

„Ne, díky. Tohle odvětví nehodlám podporovat," ohrazuji se proti jejím slovům.

Díky novinám se stalo hodně věcí a i když bylo zničení Sherlockovy pověsti Sherlockem očekáváno, i tak novinám stále přisuzuju část viny za to, co všechno se stalo. I já si s nimi užila své.

Mary nade mnou pobaveně převrací očima. Ví, jak těžkou averzi k novinám mám a jsem ráda, že to teď nehodlá nijak rozmazávat.

„Co myslíš? Čisté nebo se vzory?" Mary v každé ruce zvedá jednu kartičku, která má něco představovat. Vůbec netuším, co. Snažím se rychle vzpomenout si, o čem to Mary mluvila. Potisk na ubrousky? Ne, to je pitomost. Výzdoba? K tomu mi nesedí otázka. Pozvánka? To už přece vyřešili.

Můj útrpný výraz ale prozrazuje vše a Mary rozhazuje rukama, až nakonec připlácne kartičky zpět na stůl: „Ty se vůbec nesoustředíš, Eileen."