Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

94. Eileen

Otázka za zlatého bludišťáka: jak někomu říct, že jste jeho sestra? Jak se něco takového někomu oznamuje? Prakticky třicet let jsme se neznali. První roky života se nepočítají, protože to si nikdo z nás nepamatuje. A ten můj půlrok ve Francii taky nebyl nic extra. Tedy, půl roku v jeho společnosti, jinak jsem ve Francii žila necelé dva roky, než zase bylo potřeba otestovat jiný stát.

Když si vzpomínám na své neustále stěhování a ohlížení se přes rameno, docela mi to chybí. Ne tolik, jako Jim, ale to aspoň byla doba, kdy jsem to měla v hlavě jakž takž srovnané. Pozitivním zjištěním je to, že se zatím neobjevují žádné další vize, které by mě dohnaly k šílenství. Postupně si začínám všechno srovnávat v hlavě a mapovat si, jak chci žít dál. Nemám jasno úplně ve všem, na to potřebuju ten poslední impuls. Návštěva Irska mi ale hodně pomohla. Teď mě čeká poslední krok a uvidím, co dál.

Za částí své minulosti jsem se musela vydat do nejkrásnější části Francie. Alespoň pro mě. Proto jsem tady taky zakotvila jako první. Údolí řeky Loiry je malebné místo. Je to tady jako z pohádky. Nádherná příroda, travnaté louky, vinice a nespočet zámků. Příroda je zde čistá, neporušená, protože je chráněná. Chtěla jsem žít tady hlavně kvůli tomu klidu. Když se vyhnete turistickým destinacím, není nic malebnějšího, než tenhle koutek země při západu slunce, který postupně mizí za některým ze zdejších hradů. Je to tady vážně jako v pohádce. Nebo v takovém tom klasickém filmu, který pojednává o romantickém létu uprostřed Francie s galantním Francouzem, který si získá dívčino srdce. Nebo je to taky parchant, kterému učaruje Francouzka. Ano, na Dobrý ročník s Russelem Crowem bych se mohla dívat pořád.

Se zakloněnou hlavou posedávám u dřevěného, ručně vyřezávaného stolku před malou kavárničkou, kterou si pamatuju ještě z doby, kdy jsem tady žila. Jen dostala trochu nový kabát. Venkovní prostor je obehnaný nízkým plotem, který skoro mizí pod záplavou šlahounů břečťanu. Stolů venku není moc, prostor není nijak zvlášť velký, ale to je na tom právě to kouzelné. Ten minimalismus. Šlahouny nějaké jiné popínavé rostliny se táhnou i po zdi. Je tu klid a pohoda, i lidí je tady málo, ale všichni se smějí, vypadají přátelsky a čiší z nich spokojenost. U plotu si hraje pár dětí, jejich rodiče spolu vedou diskuzi ohledně dovolené, co jsem tak z těch útržků hovoru pochytila. Na lavici vedle vchodu sedí dva dědouškové, kouří dýmku a o něčem spolu zaníceně hovoří.

Já se usadila v tom nejzazším rohu u zdi a výhled mi kryjí šlahouny popínavky, která má tolik listů, že se skoro divím, jak to udrží. Když ale zakloním hlavu, můžu se nabažit slunečních paprsků a zároveň nebýt pozorována. Tedy, jde vidět, že u stolu někdo sedí, ale ne kdo. To mi vyhovuje. Jako vždy. Aspoň můžu ze svého stanoviště všechno pozorovat.

I přes to, že je příjemně teplo, vybavila jsem se tenkou bílou blůzkou s dlouhým rukávem. Schovávám tak jizvy na předloktí, kterých je požehnaně. Některé pomalu blednou, protože rány nebyly hluboké, ale několik z nich mi zůstane už asi natrvalo. Moc ráda se ušetřím těch pohledů, které by mé ruce vyvolaly. Někdo by se na mě díval soucitně, ale převažovalo by opovržení nad tím, že jsem se opovážila na sebe vztáhnout ruku. Zejména tady by to bylo špatné, protože tohle je oblast, která je silně nábožensky založená a místní stařenky by mě asi ukamenovaly, že jsem se pokusila zbavit se božího daru. Už tak musí někoho všímavého přitáhnout má pravá dlaň, jejímž středem se táhne další jizva, jak jsem v ruce drtila ten střep.

Odporem se otřepu a raději zaháním špatné vzpomínky. Nesnáším se za to, co jsem udělala, ale zpátky to už nevezmu. Musím jít dál. A taky půjdu. Jen si utřídím, kudy se vlastně vydám.

Z rozjímání mě vytrhne bzučící telefon, který nepatrně poskakuje po stole přede mnou. Ještě nejsem připravená s někým mluvit. Asi by mě to zase uvrhlo do mé obranné ulity a já udělala něco úplně jiného a kdo ví, kde bych nakonec skončila. Ale číslo a jméno na displeji upoutává mou pozornost. Jeho bych tedy nečekala. Ne teď.