Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

20. Cassandra

Opětovně mě přepadá pocit, který za poslední dny tak dobře znám - otevřít oči je nadlidský úkol. Hlava mi třeští, po kolikáté už za poslední dny? Nedokážu si vzpomenout, co se stalo.

Byla jsem na aukci, ano. Brianovi se i přes nějaké nepříjemné překážky podařilo získat celý set i s prstenem. Brian. Brian? To je...ano, to byl ten Sherlockův obchodník. Utekla jsem. Mycroft mi pomohl. Nechal mi před muzeum přistavit auto. Takže jsem spíš ujela. Měla jsem ten prsten. Prsten!

Nemůžu si vybavit, co se dělo dál. Jela jsem, ujížděla jsem policii a Sherlockovi. Měla jsem náskok, podařilo se mi dostat se pryč. Auto jsem nechala někde stát a šla po svých. Zamířila jsem k sobě. Ne, to není ono. Musela jsem ukrýt prsten na bezpečné místo, než se to všechno přežene. Takže ho u sebe nemám, je v bezpečí. Co se dělo dál?

Volala jsem Mycroftovi. Dohodli jsme se, že bude lepší se zase přesunout. Už můj třetí byt za dva roky v Londýně. Koho by pořád bavilo se stěhovat. Plán byl Mycroftovi zavolat, až budu v rychlosti připravená a on mi zařídí odvoz. Ale právě v té chvíli se to přeci nějak zvrtlo.

Někdo vtrhl do bytu. Nějací muži. Jeden z nich se na mě hned vrhl. Snažila jsem se bránit. Vybavují se mi rozbité věci. Převrácený stůl. Roztříštěné sklo. Praštil mě. Při té vzpomínce si olizuju ret. Cítím odpornou pachuť krve, ale už je nějakou chvíli ztuhlá. Ale to mě nepoložilo, ne. Chtěla jsem se dostat ke dveřím, ale náhle přišla palčivá bolest a tma. Omdlela jsem. Pamatuji si zvuk tříštícího se skla a nějaký stín. Ruka! Když jsem vybíhala z ložnice, někdo mě musel zpoza rohu praštit do hlavy. Odtud ta bolest. Nejspíš budu mít někde nějakou krvavou ránu, něco mě lechtá pod spánkem. Asi mi tam stekla krev z rány.

Teprve teď si uvědomuji i jiné bolesti, než jen hlavu. Bolí mě celý krk. Dochází mi, že sedím na nějaké židli, hlavu sklopenou. Pomalu rozlepuji víčka. Pode mnou je...koberec? Velmi opatrně zvedám hlavu. Nejraději bych si ten ztuhlý krk ukroutila. Chci si ho promnout, ale ruce, které zvedám, se neukazují, jen pichlavá bolest v ramenou a štiplavá bolest kolem zápěstí. Mám ruce svázané za zády. Nejspíše provazem, který je utažený příliš pevně a zařezává se mi do kůže. Konečně se mi daří zvednout pořádně hlavu a můžu si prohlédnout, kde jsem.

Sedím uprostřed nějaké místnosti, ne moc velké. Okna jsou zatemněná. Čekala bych nějakou opuštěnou ruinu nebo něco podobného, ale je to tady zařízené. Základně, samozřejmě. Místnost, ve které jsem, je nejspíš obývák. Dveře nevidím, takže musí být za mými zády. Přede mnou je gauč, v pravém rohu zase nějaký dřevěný pracovní stůl, ale židle u něj chybí. Nejspíš právě na téhle židli sedím. Zakláním hlavu a několikrát jí opatrně zakroužím, abych protáhla ztuhlý krk. Nade mnou visí lustr, který má kryty žárovek stylizované do tvaru liliových květů. Nevím, jestli tady někdo bydlí, ale klidně by mohl. Na stěnách visí různé obrazy, většinou krajiny. Nemám tušení, co všechno je na stěně za mnou. Pokud pořádně natočím hlavu, vidím další obrazy a nějakou polici, možná knihovnu, ale mám tak ztuhlý krk, že se o nějaké detailnější zkoumání prostoru za mými zády ani nepokouším. Musela jsem být dlouho v bezvědomí a hlavně v téhle pozici. Za okny dokonce slyším ruch ulice. Musím tedy být v nějaké obývané části města. To mi nepřijde jako efektivní řešení.

„Omlouvám se za nepohodlí," hlas za mými zády mě vytrhává z myšlenek.

Leknutím nadskakuju, nečekala jsem žádnou návštěvu. Civím před sebe, ale periferně vidím, že muž, jemuž hlas patří, prochází kolem mě a zastavuje se kousek ode mě. Někoho takového bych nečekala.

Může mít možná kolem čtyřiceti, černé vlasy má ostříhané na krátko, ale podle barvy na kůži si je barví. Zjevně sám, protože tohle je hrozná práce. Na sobě má oblek, ale ne na míru. Skoro se v něm ztrácí, je mu velký. Velké brýle mu sedí na nose a on si je snad každou sekundu posouvá na místo, div si je skoro nezatlačí do hlavy. Není ani moc vysoký. Není to typ pouličního rváče, ani únosce. On tady šéfem nebude. Je hrozně nervózní. Ruce se mu klepou, prsty má propletené a drží si ruce u břicha. Skoro bych si myslela, že se na místě sesype. Mlčky ho pozoruji.