Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

56. Eileen

„Musí nám už něco říct," zpoza dveří k mým uším doléhá přiškrcený hlas Donovanové, která se mermomocí snaží šeptat, ale moc jí to nejde.

Jsem přesvědčená, že by ze mě všechny odpovědi na její stupidní otázky nejraději vymlátila, ale můj anděl strážný to nehodlá dopustit. Mám několik andělů strážných. Proti Donovanové nejvíce brojí Greg, protože většinou dorazí společně. O Donovanovou ve svém květinovém pokoji jsem se neprosila, tak nevím, proč tady leze. Vždycky jen postává opodál a tváří se jako hladový vlkodlak, který by mě slupl jako malinu už jen z principu. Proč nemůže být alergická na kytky? Pak by tu nelezla.

Všichni nejspíš postřehli, že jsem závislák na květinách, takže mi zařídili mou osobní nemocniční květinovou pagodu. Na nočním stolku se mi střídají vázané květy podle toho, jaké aranžmá zrovna vybere zdravotní sestra, která vždycky přicupitá do pokoje se širokým úsměvem na tváři. Nikdy nezapomene prohodit něco jako: „Kéž by i mně tak chodilo tolik květin. Jste šťastná žena." Štěstí si představuju jinak, než polosedět celá rozbitá v nemocnici a tiše si zoufat tak, aby to mí návštěvníci neslyšeli, jinak by asi vyvolali třetí světovou už jen proto, že mě něco bolí a doktoři tu bolest nedokáží zastavit. Na okenním parapetu trůní asi dalších pět kytic. Paní Hudsonová mi dokonce přinesla nějakou malou bylinku v květináči. Prý je to léčivé. Nevím, jestli mi nějak pomůže dýchat vůni květiny, kterou ani necítím, protože ji přebíjejí všemožné druhy jiných květin, které se mi po pokoji postupně rozlézají. Ale mně se to líbí. Miluju květiny a i když tohle už je možná trochu přehnané, pořád se mi to líbí.

Nějaký cizinec mi dokonce poslal balónky. Vážně nevím, od koho jsou a proč přišly, ale jsou tady. Sestřička je přivázala k nohám postele. Děsí mě to. Když se setmí, přijde mi, že se nad mou postelí sklání stín, který mi až moc připomíná mého bratra. Nemám ale to srdce, abych s tím onu zodpovědnou osobu, která je tam přivázala, poslala do horoucích pekel, protože ta sestřička vypadá, že se štěstím rozbrečí pokaždé, co vstoupí do pokoje.

Pokud po tom tak touží, moc ráda si to s ní vyměním. Vyhodím jí rameno, zatančím si na jejím hrudníku, přerazím jí nohu, vezmu ji něčím po hlavě a střelím ji do břicha. Jak prosté. Z vlastní zkušenosti bych jí poradila, že není o co stát. Mám pocit, že si na mém hrudníku pořádá nějaký stepař mistrovství světa ve svém oboru.

„Dokud o tom sama nebude chtít mluvit, na nic se jí nikdo nebude ptát," můj anděl strážný ze Scotland Yardu mě opět brání. Daří se mu šeptat mnohem více, než Donovanové, ale i tak jejich rozhovor slyším. Pokoj není zvukotěsný, dveře jsou ke všemu přiotevřené a já nejsem hluchá.

„Už je to týden," namítá rozladěně Donovanová. Čiší z ní chlad jako z ledovce, který potopil Titanic.

Už je to týden, no a co? Ona by snad o něčem takovém chtěla mluvit? Od chvíle, co jsem se probudila, jsem o tom, co se stalo, nemluvila. Nechci o tom mluvit. Nechci na to vzpomínat, ale to se mi nedaří. Vždycky, když usnu, zase jsem v tom hořícím baráku, ležím zmrzačená na podlaze a kolem není nikdo, kdo by mi pomohl. Jsem v pasti. Tentokrát se ale nezjevuje Sherlock a nevynáší mě ven. Plameny dosáhnou až ke mně a začínají mi spalovat kůži. Vřeštím, ječím, zmítám se pod tou trýznivou bolestí, ale nemůžu uniknout. Plameny mě postupně celou obalují, až nevidím nic než pekelnou záři a necítím nic víc, než jak mi plameny stravují kůži a míří hlouběji a hlouběji. Než se jeden úlisný plamen stačí dostat k mému srdci, probudím se. Po takové noční můře už nejsem schopná usnout. Skoro se spánku bojím. Daří se mi spát jen za bílého dne, když u mě někdo je. Potřebuju mít v pokoji nějaký záchytný bod, někoho, komu věřím. Jedině tak se cítím bezpečně a daří se mi na pár hodin klidně usnout.