Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

46. Eileen

Takže takhle to končí. Můj bratr mě sám napráská a až bude nejvhodnější chvíle, najde mě a skoncuje to. Zrovna takhle jsem si to nepředstavovala. Začínala jsem si myslet, že bude lepší, když ze světa odejdu jako Cassandra, ale to snad možná Jim považuje za urážku na cti a právě se významně zasadil o to, že odejdu jako jeho sestra. Jeho styl. Zničit. Teprve potom projevit milost a zabít. Dobrá tedy. Když to musí být, tak ať je tedy po jeho.

Prohlížím si tři muže před sebou, jako bych je viděla poprvé. Vlastně to tak můžu brát. Právě v téhle chvíli se na ně skutečně poprvé dívám jako já. Jako Eileen. Jsem ráda, že tu mám Mycrofta. V celém tom divadle je to moje jediná opora. Pohledem zastavuji u Sherlocka. Z jeho výrazu jde zřetelně vidět, jak dychtí po odpovědích. Dobře, má je mít.

„Myslela jsem, že se hned dopracujete ke správnému závěru. Ale asi ne," začínám se svým přiznáním, ale nejdřív je třeba upravit jejich pomýlené mínění. Přátelé není to správné slovo.

„Co tím myslíš?" v Johnově hlase slyším skoro bázeň. Asi tuší něco hrozného. No, je to hrozné. Nevím sice, jak moc hroznou věc očekává, ale pravda, kterou uslyší, taky není zrovna nádherná.

„Nejsme přátelé," zapuzuji Sherlockovu finální dedukci. Snad je to jeho poslední mýlka.

John už možná začíná uvažovat, jak nahlas osvětlí, že s Moriartym skutečně přátelé nejsme, protože přátelé se nechtějí zabít. Tedy, aspoň ne doslovně. Raději se odhodlávám pokračovat.

Sbírám poslední zbytky odvahy, která mi zbyla a co nejjasněji se snažím vyslovit pravdu: „Mé pravé jméno je Eileen. Eileen Moriarty. Jim je můj bratr."

Nikdy jsem nevěřila, že ta slova vyslovím nahlas. Padla jen při některých rozhovorech s Mycroftem, ale nepřemýšlela jsem nad tím, že bych je někdy mohla říct i před někým jiným.

Kanceláří se začíná rozlézat směsice pocitů. Všemu vévodí šok, nedůvěra a posléze prozření, když všem dojde, že je to skutečně pravda a já si z nich jen nestřílím. Cítím, jak je Mycroft vedle mě napjatý. Přesně tohoto okamžiku jsme se oba obávali. Kromě jiných. Nejraději by mi teď možná přetáhl přes hlavu černý pytel, odvlekl mě do auta a odvezl někam, kde bych měla být „v bezpečí". Všechny, kteří má slova slyšely, by asi poslal na nějaké elektrošoky nebo na jiný způsob, jak jim z hlavy vymazat tu šílenou větu, která odhalila mé rodinné vazby s největším šílencem pod sluncem.

Nevím, čí výraz je horší. John vypadá, že každou chvíli omdlí on, ne já. S vytřeštěnýma očima na mě hledí a brada mu pomalu padá k zemi. Párkrát naprázdno otevře a zase zavře pusu. Rád by asi něco řekl, ale je z toho tak vykolejený, že hlas se nedostavuje. Všechny svaly, které potřebuji k otočení hlavy, přemlouvám, aby to udělaly. Jen velmi neochotně se zadívám do Gregovy tváře. Ať se se mnou ta židle propadne až dolů, tohle jsem vidět nikdy nechtěla. Ne potom, co se mezi námi stalo. I Grega samozřejmě má slova překvapují, ale co naopak překvapuje mě, je jisté...porozumění, které se mu zračí v očích. Jestli přijde s tím, že mě chápe a odpouští mi kdo ví co všechno, na místě si sama podřežu žíly. Všichni mě mají nenávidět, mají mě strčit za mříže nebo rovnou předhodit bratrovi, ne mít se mnou soucit. Vždyť si to ani nezasloužím. I v Sherlockově tváři se zračí překvapení, ale dává ho najevo tím svým způsobem: vyvádět v duchu, ale navenek se tvářit tak, že všechno stoprocentně chápu.

Nervózně si začínám mnout zápěstí odřené od Sherlockových pout. Asi bych raději volila další dřepění na koberci u krbu, než poslouchat to ohlušující ticho a cítit na sobě pohledy všech.