Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

111. Lestrade

Už je to tady zase. Zase ten pocit. Všichni jsme před lety věřili, že Sherlock je skutečně mrtvý. Tedy, skoro všichni. Ne každý byl v obraze. Bolelo to. A teď ten pocit zažíváme znovu, ale tentokrát úplně každý, bez výjimky. Sherlock sice je naprostý pitomec a ještě jsem se nepřenesl přes to, co za věci řekl Eileen, ale nepřeju mu nic zlého. Mám ho rád. Tohle je...panebože.

„On to zvládne," přesvědčuju sebe i Johna, který přechází ode zdi ke zdi nemocniční chodby a vypadá taky na umření. Postávám u stěny jen kousek od něj.

Nemocnice. Nesnáším je. Příliš mnoho špatných vzpomínek. Strávil jsem tady víc času, než bych chtěl a to jsem ani nebyl raněný já. I když bych tady pokaždé ležel mnohem raději místo Eileen, jen aby nemusela ona.

John si nervózně mne ruce a nepřítomně civí do země. To čekaní je vždycky nejhorší. Netušíme, co se odehrává na sále, jak to vypadá, jak to zvládá, jestli se drží nebo...je to prostě ubíjející. A my ani nevíme, kdo střílel. Prakticky to ale bylo štěstí v neštěstí. S obviněním z vloupání by tady naštěstí nikdo nepochodil. Pokud se tedy ten chlap nerozhodne dělat problémy.

Na druhém konci chodby se rozráží dveře. Ohlížím se tím směrem, jako by snad odtamtud mohl vyjít doktor a říct něco povzbuzujícího. To by se ale musely otevřít dveře na druhé straně, kousek od nás. Místo doktora se ale chodbou řítí Eileen a v těsném závěsu za ní Mycroft. Klapot podpatků se nese celou chodbou.

Stěží se na Eileen vydržím dívat. Ať už Sherlock řekl nebo udělal cokoliv, ani ona nechce, aby se mu něco stalo. Pořád jí na něm záleží, i když říká, že je jí jedno. Není. Vypadá hrozně unaveně. K tomu všemu tenhle stres. Někdy si říkám, jak se mohla dopracovat až sem, jak to všechno mohla vydržet. Jen tak tak zadržuje slzy. Přitom se jí ale v očích zračí naděje. Jestli čeká, že jakmile dojde až k nám, uslyší dobré zprávy, je na omylu. Ani my ještě nic nevíme. Vycházím jí kousek vstříc.

„Gregu," hlesne přidušeně a v té chvíli se mi vrhá kolem krku. Pevně ji objímám. To už Eileen nevydrží a propuká v pláč.

„Zvládne to. Je to přece Sherlock. Toho se jen tak nezbavíme," pokouším se ji uklidnit. Vím, že se mi to nepodaří.

„Co se přesně stalo?" jako vždy se odpovědí dožaduje Mycroft. I na něm je znát, že se o svého bratra bojí. Aspoň nějaký náznak emocí. Už bych se bál, že je vážně z kamene. Vlastně nebál. Pořád je to ignorant.

„Mycrofte," John si nervózně odkašlává. Já už všechno slyšel a v tuhle chvíli se s ohledem na některé skutečnosti v tom, co se stalo, bojím zejména o Eileen.

„Jak je na tom?" roztřesený hlas patří Eileen, která se mě pořád nepouští. Pokouším se ji dostat zase na nohy, abych jí viděl do tváře.

„Nevíme. Pořád je na sále," přiznávám. Eileen je v téhle situaci vlastně poprvé. Pokaždé byla ona tou, kdo bojoval o život a my čekali. A doufali v to nejlepší.

„Zvládne to," opakuju a vtisknu jí polibek do vlasů. Eileen pevně semkne rty a přikývne. Jako my všichni o tom v duchu sama sebe přesvědčuje.

Beru ji kolem ramen a připojujeme se k oběma mužům. John pořád přechází sem a tam. Pro něj by to byla asi největší rána. Už zase si prožívá to samé. Předtím to celé viděl, teď byl jen kousek od toho. Jenže tentokrát to nebyl žádný trik.

„Může už nám někdo laskavě říct, co se stalo?" Mycroft podrážděně opakuje svou žádost. To už John zastavuje uprostřed chodby a stáčí pohled ke mně. Mimoděk shlédnu k Eileen, která hypnotizuje dveře vedoucí na sál. Lehce přikývnu. Musí to říct a i Eileen to chce vědět, i když to asi nebude zrovna nejsnadnější.