Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

103. Mycroft

„Čím jsem si opět vysloužil tu poctu, že jsi mě zase navštívil, bratříčku?" s hraným, velmi křečovitým úsměvem pozoruji Sherlocka, který s nohou přes nohu sedí na židli před mým stolem a dívá se na mě stylem, kterým jasně říká, že toho náhle ví mnohem víc, než já.

„Mám nějaké zajímavé informace," Sherlock si patrně všímá, že já jej zase na oplátku sleduji pohledem, kterým jasně říkám, že vím, co z něj v následujících minutách vypadne, proto vytahuje svůj mobil a opět se noří do těchto vod.

„Skutečně?" s předstíraným zájmem se nakláním nad stůl, proplétám prsty a tvářím se co možná nejnevinněji. Nikdo z nás tomu druhému jeho chování nevěří. Co zjistil tak zajímavého, že mě opět týrá svou přítomností a jízlivostí?

„Věděl jsi, že se v Eileenině okolí objevil jeden velmi zajímavý člověk?" Sherlock se ke mně ani neobtěžuje zvednout zrak a stále si...ťuká do mobilu.

„A já předpokládal, že už tě Eileen a její okolí nezajímá, když jsi jí velmi taktně zlomil srdce," s klidem stáčím téma hovoru jinam. Jistě, vím, co můj idiotský bratříček zase vymyslel!

„Srdce se nedá zlomit," Sherlock opětovně nachází nějakou kosmetickou vadu na mém vyjádření, ale nezní, že by ho to více zajímalo.

„Říká se to," vzdychám.

„No, nás dvou se to netýká," Sherlock konečně vrací mobil do vnitřní kapsy saka a zkoumavě si mě prohlíží. Oplácím mu stejnou mincí.

„Co je?" Sherlock lehce rozkládá rukama. Až moc se diví. Jako by nevěděl, co provedl.

„Nechápu, proč jsi od sebe Eileen tak nevybíravě odehnal, ale mohl jsi to udělat také mnohem taktněji," začínám s lehce výhružným tónem a mračím se na něj.

„Její emoce jsou její chyba, ne moje," krčí Sherlock nevzrušeně rameny.

„Sotva se konečně vzpamatovala, přišel jsi s tou svou komedií. Může si opět ublížit!" tentokrát už nehodlám být jen tak klidný. Sherlockovo chování bylo nezodpovědné a hloupé i na jeho poměry.

„Neublíží, o to se nemusíš starat," Sherlock otráveně mávne rukou. Skutečně je až tak zabedněný?

„A jak to můžeš vědět?" velmi rád se nechám oslnit jeho postřehy.

„Protože už se vzpamatovala, je v pořádku. A navíc jí to její nový kamarád ani nedovolí," Sherlock se tváří konečně spokojeně, protože se patrně dostáváme k tomu, o čem chtěl mluvit už od počátku.

„Ano, Eileen se mi zmínila o nějakém muži. Nejdříve jej měla za někoho ode mě, ale to byla chybná domněnka," těší mě lehké cuknutí v Sherlockově tváři. Domníval se, že mi to ušlo, ale já o tom věděl dřív, než on.

Přeci jen toho Eileen říká stále víc mně, než Sherlockovi. Po tom jeho výstupu pochybuji, že mu ještě vůbec kdy něco řekne nebo se s ním setká.

„Z tvého povýšeného výrazu soudím, že také víš, o koho se jedná," cedí Sherlock přes zatnuté zuby. Štve ho to. Štve ho, že nemůže zazářit. Mě to naopak těší.

S nevinným výrazem se zády opírám v židli a nenuceným tónem se s ním dělím o své postřehy: „Sebastian Moran, Moriartyho hlavní odstřelovač a dovolil bych si tvrdit, že patrně i jeho pravá ruka. Pokud nepočítáme Eileen, tak je to nejspíš jediný člověk na světě, který měl k Moriartymu blízko."

Odpovědí je mi Sherlockovo podrážděné zamručení.

„Ty se jako blízký člověk nepočítáš, bratříčku. Byl jsi jeho hračka," obdarovávám ho blahosklonným úsměvem.