Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

109. Eileen

Pokouším se soustředit na esej jednoho z Andrewových studentů, která je ve francouzštině, ale příliš se mi to nedaří. Mladík si chtěl ukrátit čas, takže esej do francouzštiny o literatuře jen přetáhl do...no, do literatury. Proč ji nemohl napsat zároveň i anglicky? Pro mě by nebyl problém to přeložit, zvládla bych i ty chyby, ale můj mozek momentálně odmítá spolupracovat.

Nedokážu se pořádně soustředit. Mám pocit, že nepochopím ani tu nejbanálnější věc, kterou by univerzita mohla nabídnout. V hlavě mám totálně vymeteno. Koukám na písmenka, která tvoří slova, ale jejich význam mi uniká. Z textu se mi daří zachytit jen jména jednotlivých spisovatelů, měst nebo toho studenta. Jsem totálně nepoužitelná. Magnussen se mi usadil přímo v mozku a nechce ven. Sžírají mě obavy. Když je tam venku on, nedokážu se soustředit pomalu na nic jiného. Mé slibně rozjeté plány do budoucna nekompromisně uťal jako gilotina něčí hlavu.

Přitahuju si vytahaný svetr těsněji k tělu. Chtěla bych se v něm ztratit. Pořád je mi zima, i když vím, že si to jen namlouvám. To od toho setkání.

Nepřítomně civím do papírů, takže prudké bušení na dveře mě leknutím málem posílá na zem.

„Eileen, musím s tebou mluvit! Je to důležité!" naléhavý hlas zpoza dveří patří...počkat, to je Anderson? A dost, volám Grega, ať si toho maniaka odvede! Já ho tu nechci!

„Eileen, já vím, že tam jsi, ověřil jsem si to u Grega!" ten idiot mi brzo vyvalí dveře.

Díky, Gregu. Fakt díky. Měl říct, že jsem odjela třeba na druhý konec města, možná jsem zase v nemocnici nebo třeba běhám v nějakém parku, co já vím. Anderson by určitě probíhal všechny parky v okolí, aby mě našel, ale dřív by dostal infarkt a já bych měla pokoj.

S úpěním ve stylu umírajícího zvířete vstávám a mířím ke dveřím.

Mezitím ten maniak pořád vyřvává to samé za neustálého a vytrvalého bušení: „Eileen, je to naléhavé! Musím s tebou mluvit!"

„Co chceš?" vyštěknu po něm, jakmile rozrazím dveře. To byla chyba. Měla jsem je nechat na řetízku.

Anderson se v tu ránu protlačí dovnitř kolem mě a přitom skoro bez dechu drmolí: „Sherlock zase bere. Už zase je na drogách. Eileen, musíš jít za ním, musíš s tím něco udělat. Takhle nemůže zůstat, nesmí brát drogy. Musíš si s ním promluvit."

Ani pořádně nestíhám pobrat, co mi vlastně říká. S otevřenou pusou hledím nejdřív na něj, pak zase do dveří. Nemůžu uvěřit, že se mi právě procpal až do bytu.

„Eileen, no tak!" Anderson mě v afektu popadne za paži.

Ve vteřině mu volnou rukou střílím facku. Reflex. Anderson trochu zakňučí, pouští mě a s rukama v obraně kousek odstupuje. Bohužel hlouběji do mého bytu.

„Omlouvám se, jen je to vážně důležité. Pojď, všechno ti řeknu," Anderson mě pobízí a sám se zve dál.

„Počkej!" vystřelím za ním do obýváku.

Dobíhám jej celkem rychle. Stojí mezi dveřmi do obýváku a s otevřenou pusou civí na Andrewa, který pro změnu rozpačitě postává ve dveřích do kuchyně. Andersone, ty pitomče!

„Slyšel jsem hluk," Andrew odůvodňuje, proč vylezl z kuchyně, kde předtím připravoval čaj.

Anderson na něj kouká jako na zjevení. Ti dva jsou jako každý z jiné dimenze. Zatímco Andrew je dokonale oholený, Andersonovi stále zarůstá obličej. Andrew v...dobře, teď jen v černém tričku a kalhotech, protože sako mu visí u dveří na věšáku. Anderson ve své modré košili s bílými proužky vypadá zvláštně komicky. Divím se, že je vůbec upravený. Aspoň, že má ty džíny. Už jen čekám, kdy mu přeskočí tak, že bude po ulicích běhat jen v trenkách a řvát přitom něco o Sherlockovi.