Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

71. Mycroft

„Jistě, pane premiére. Osobně ručím za to, že Sherlock Holmes celý případ vyřeší. Nemusíte se ničeho obávat," právě se telefonicky zavazuji možná i k setnutí hlavy, pokud Sherlock tu teroristickou buňku nenajde. To mu ale říkat nemusím. Ještě by to schválně nevyřešil. Jsem si jistý, že si právě na Baker Street sestavuje svůj obrázek.

Musím ho navštívit. Zkontrolovat, jestli nemarní čas. Jako vždy očekávám, že to nebude brát tak vážně, jak by měl. Snad už všechny obeznámil s tím, že stav z mrtvý se opět vrací na živý. Ať to máme za sebou. Výrazně to ovlivní také mé dnešní ráno, o tom vůbec nepochybuji.

Už teď si říkám, že má zpoždění. Čekal jsem uragán prakticky hned, co vyjde slunce. Zatím je ticho. Neobvyklé.

„Spolehněte se, pane premiére," přikyvuji a odkládám mobil. Stav pohotovosti byl právě zvýšen na kritický. Výborně. To Sherlocka zcela jistě zajímat nebude.

„Nechte mě na pokoji!" hlasitý zvuk ženského hlasu z chodby dává tušit, že onen uragán se blíží.

Bylo mi jasné, že to bude velmi špatné, ale Eileen zní velmi rozzuřeně, prakticky víc, než jsem předpokládal. V důsledku toho mě přepadá myšlenka, jestli bratra vůbec ještě mám. Podle jejího hlasu bych soudil, že ho klidně mohla ze střechy v noci shodit sama.

Slyším přibližující se kroky. Několik. Eileen je zřejmě pronásledována, ale nehodlá se ochudit o přednášku a promluvu do mé duše.

„Nesahejte na mě nebo vám tu ruku urvu!" Eileen opět vztekle útočí a slyším ji již velmi blízko dveří.

„Pusťte ji!" zvolám lehce směrem z kanceláře. S ní nemá cenu se dohadovat. Pokud si něco umane, jde si za tím.

A to už se zjevuje ve dveřích. Soptí vzteky. Už jen chybí kouř kolem hlavy a trocha lávy. Bez meškání se hrne do mé kanceláře a v patách má jednoho ze členů ostrahy. Asi nějaký horlivec. Takové tady nepotřebujeme. Bude třeba probrat možnost jeho předčasného propuštění.

Eileen se řítí rovnou k mému stolu. Mám dojem, že si jde okamžitě pro to, pro co si přišla – minimálně mi ustřelit hlavu. K mé úlevě ji onen horlivec zadržuje. Dobře, tak ho možná nevyhodím. Popřemýšlím ale o jeho platovém zařazení.

„Dejte ty pracky pryč!" Eileen od sebe odstrkuje muže, který se ale nehne ani o píď. Nevzrušeně to divadlo pozoruji.

„Mycrofte!" střelí po mně Eileen naštvaným pohledem.

„Pane?" muž následuje jejího příkladu, ale jeho výraz je spíš tázavý.

„Pusťte ji," mávám lehce rukou.

Muž ještě chvíli neochotně váhá, ale nakonec Eileen pouští. Ta sebou naštvaně trhne a demonstrativně si oprašuje béžový rukáv od kabátu. Opět ze všeho dělá moc velké drama. Kývu na ochranku, že tedy může odejít a vracím se pohledem k Eileen.

Tváří se skutečně vytočeně. Mám dojem, že takhle jsem ji ještě neviděl. V jejím pohledu si všímám jistých podobností s bratrem. Hlavně ta jiskra v oku. Tu jsem skutečně ještě neviděl. Moriarty vždycky šíleně blýskal očima na všechny strany. Tu samou jiskru šílenství teď vidím i v jejích očích.

„Čekal jsem tě mnohem dřív," pronáším věcně, i když to asi nebude nejvhodnější poznámka.

Jak jsem očekával, než stačím pokračovat, Eileen mě přerušuje: „Jak jsi jen mohl, Mycrofte?"

Viděl jsem to na dvě možnosti. První: Eileen se ublíženě zhroutí. Druhá: Eileen se pořádně naštve. Vyhrává druhá možnost. Vůbec nezní ublíženě, jak by se mohlo zdát. V jejím hlase jde slyšet pořádná dávka nenávisti.