Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

60. Lestrade

„Co udělal?" Eileen šokem div nevyletí z postele, i když má ještě nohu v sádře a celkově by se neměla moc...stresovat. Tak to teď asi nepůjde. Jde o Moriartyho, takže to musí vědět. Nebo aspoň já jsem usoudil, že to musí vědět.

„Hlavně nedělej...hlouposti," opatrně ji raději zatlačuju zpátky na polštář. Tohle bude hodně divoké.

„Zopakuj to," vybízí mě a třeští na mě ty svoje modré oči. K mé úlevě si naštěstí skutečně zase lehá a nehodlá si to namířit rovnou k soudu.

Přitahuji si židli k jejímu lůžku a sedám si. Tak ať to máme za sebou.

„Prolomil zabezpečení londýnského Toweru, centrální banky i pentonvillské věznice. Současně. Tedy, jedno za druhým, ale vlastně skoro současně. Dneska, v jedenáct dopoledne," opakuju jí na její žádost to, co chce slyšet.

Tohle je prostě šílené. Jak to mohl dokázat? Jen s pitomým mobilem?

„Cože?" její druhá reakce se moc neliší od té první. Ani já tomu nemůžu uvěřit, natož ona.

„Zítra toho budou plné noviny. Už teď je to ve všech zprávách," jsem skoro zoufalý. To je přesně to, co nepotřebujeme – mediální zájem.

„No jistě, že toho budou plné noviny. Přesně o to mu jde," Eileen se postupně vzpamatovává. Klidná rozhodně není, ale už dokáže říct něco jiného než: cože.

„Panebože," mumlá si pro sebe a rukou si stíní oči. Pořád vrtí hlavou, až mám pocit, že z toho dostane trvalý tik.

„Už se jedná o pokračování v případu. Soud ho nemine a bude to..." zase skoro zoufale vzdychám, „bude to všude."

Eileen se na mě obrací jako ve zpomaleném filmu: „To je jeho plán. Copak to nevidíš?"

Co? Dostat se do novin? Jde to i...jednodušeji.

„Přilákat pozornost. To je přesně něco pro něj. Zařídí, aby se všechny oči upíraly k němu a pak toho nějak využije," Eileen svou úvahu začíná okamžitě rozvádět, „on nikdy nic nedělá jen tak. Má to nějaký účel."

„Ale jaký?" já vážně nejsem Moriartyho sestra, abych mu viděl do hlavy, i když ani Eileen se ve svém vlastním bratrovi nevyzná. Kromě toho, že ji chtěl a nejspíš ještě chce zabít.

„Tohle je ono, Gregu. Tohle je ono!" pořád dokola opakuje tu samou větu. No, stres zajištěn.

„Tohle je to jeho velkolepé finále. Už to začíná," šeptá.

„Chce Sherlocka," přitakávám, i když jak zjišťuji, každý máme na mysli něco jiného.

„Přesně," odsouhlasí přidušeně má slova.

„Ehm, ne. Chci Sherlocka. To napsal na sklo, než ho rozmlátil a vyzkoušel si, jak se nosí korunovační klenoty," vysvětluju, co jsem těmi slovy myslel já.

„Cože?" vyjíždí zase nevěřícně Eileen. A jsme zase u cože.

„Pomocí diamantu rozbil vitrínu, kde byly uloženy korunovační klenoty. Jen si tam tak seděl, když jsme přišli. Vůbec se nebránil," rozvádím události dnešního rána.

„Cože?" Eileen pokračuje ve svém neměnném scénáři, „ale tohle jsi mi neřekl!" Změna scénáře.

„Nějak jsem se k tomu přes tvoje cože a zopakuj to ještě nedostal," krčím bezmocně rameny.

Eileen mě obdarovává naštvaným pohledem, ale tahle odpověď se přímo nabízela.

„Už to začalo. Rozjel svůj plán. Tohle celé má nějak ublížit Sherlockovi. Ale jak, to netuším," přemýšlí Eileen nahlas.

„Prakticky okamžitě padlo rozhodnutí, že Sherlock bude v tomhle případu korunní svědek," jen tohle mě napadá jako spojitost se Sherlockem.

Jen to dořeknu, výraz Eileen se z naštvaného mění opětovně na šokovaný.

„No tak to je všechno v háji," vyznívá to od ní spíš ironicky.
„Sherlock? U soudu? Víš moc dobře, jak tohle dopadne," Eileen hned myslí na nejhorší. Otázkou zůstává, co je vlastně to nejhorší.
„To neskončí dobře," vrtí rychle hlavou, až by se i ona sama měla bát, že jí upadne.

„Spíš se bojím o tebe," musím zkrátka nahlas říct, co mi pořád vrtá hlavou.

„A proč zrovna o mě?" mrká na mě zmateně Eileen.

„Protože po tomhle noviny okamžitě skočí. A bude se prát špinavé prádlo. Oni se nezaměří jen na ten případ, ale i na jeho aktéry. A ty už nejsi nijak chráněná. Začnou pátrat po detailech o Moriartym a nebude to trvat dlouho, než narazí i na tebe. A sestra muže, který se naboural do systému Toweru, centrální banky a Pentonvillu bude senzace číslo dvě. Hned za tím soudem," tohle všechno mi vrtá hlavou a jsem si víc než jistý, že se tohle všechno taky stane. Člověk si myslí, že na něco se přijít nemůže, ale noviny to stejně vždycky vyšťourají.

Eileen o mých obavách chvíli přemýšlí.

„Chci jít na ten soud," vypálí, jakmile jí to v hlavě došrotuje.

„Tak tohle nepřipadá v úvahu," zamítám okamžitě její návrh.

„Chci to vidět," nenechává se odbýt. To je mi ale celkem jedno. Prostě tam nepůjde.

„Na to ani nemysli. Nikdo tě nenechá s Moriartym v jedné místnosti. Slyšela jsi vůbec, co jsem před chvílí říkal o těch novinách? S takovou se jim rovnou sama vydáš," pochybuju, že se mi podaří ji odradit, ale tentokrát jsem ochoten ji i přivázat k posteli, abych jí zabránil v tak pitomém nápadu.

„Slyšela," přikyvuje na souhlas. Víc jako nic?

Zjišťuji, jestli vnímala: „A nic sis z toho nevzala?"

„Něco asi jo. Ale je mi to jedno. Chci tam být," mluví, jako kdyby to byla ta nejrozumnější věc na světě. Mně to přijde jako ta největší pitomost na světě.

„Nikam nepůjdeš," v tomhle odmítám ustoupit.

„Ale no tak, Gregu. John tam bude, můžu jít s ním jako se svým lékařským doprovodem," pokouší se to uhrát aspoň přes něco. Zase pitomost.

„I kdybys tam měla jít s celou armádou vojáků a zdravotníků, nedovolil bych to. Ani Sherlock, ani jeho bratr, ani John. Smiř se s tím," dávám jí jasně na srozuměnou, že tohle se prostě nestane.

Proč tam vůbec chce jít? Vidět zase vlastního bratra, když naposledy ho viděla chvíli před tím, než pod ní podpálili celé skladiště? To vážně, ale vážně nepřipadá v úvahu.

„Ale já vám na to kašlu," odsekává naštvaně Eileen. No, já jí kašlu na to, že tam chce být.

„Můžeš si přemlouvat, koho chceš, ale nikdo tě tam nenechá jít. Stejně by ti to moc nešlo," významně kývnu směrem k její noze, která si v sádře jistě ještě nějakou chvíli pobude.

A chůzi s berlemi by jí značně stěžovalo rameno, které by jí lékaři ještě nedovolili zatěžovat. Tak či tak, prostě se tam nedostane. Sama ne. A nikdo z nás nebude takový šílenec, aby jí pomáhal se tam dostat.

„Divil by ses," vzdoruje, ale ví, že mám pravdu. Jen si to nechce připustit.

„Musím se už vrátit, všude je hotový blázinec. Jen jsem ti to chtěl říct," pomalu vstávám, i když Eileen mi naštvaně nevěnuje ani jediný pohled. Raději ji nechám trucovat o samotě.

Ať už si nějak zařídí přesun k soudu, nehodlám ji nechat se tam dostat. Před pokojem má pořád někoho, kdo ji hlídá a teď to bude ještě horší, protože nebezpečí tentokrát přichází rovnou z pokoje. Žádné další útěky. Zůstane ještě hezky v nemocnici. Žádné soudy, žádná sourozenecká setkání. Na tom trvám nejen já, ale i ostatní.