Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

53. Sherlock

Zástava srdce. Vážně se jí zastavilo srdce. Co to...co to, sakra, bylo? Já panikařil. To se mi normálně nestává. Držel jsem ji za ruku a najednou...najednou došlo k zástavě. Pak mě od ní odtáhli a skoro mi přilepili kyslíkovou masku k obličeji. Snad vím, co mé tělo zvládne a co ne. Převezli ji na sál a John mě strhl zpátky, jinak bych tam asi vletěl taky. Od kdy se tak nechávám ovládat pocity? Šílené. Je na tom tak bídně. Tak bídně!

Mycroftův příchod taky ničemu nepomohl. Ani nevím, jak se tady ocitla paní Hudsonová. Já jí zcela jistě nevolal, na to nebyl čas. Určitě to spáchal John.

Potřebuji konečně nějaké informace, jinak zešílím. Tohle čekání je k zbláznění. Kdyby ta pitomá sestra aspoň za pochodu prohodila něco jako: Žije, je stabilizovaná, zvládne to, jde to dobře. Prostě něco, čím by nám dala aspoň trochu na srozuměnou, že to zvládne!

„Sherlocku, nemůžeš tady zůstat takhle," John konečně nabyl odvahy, aby se ke mně přiblížil a snaží se mi domluvit. Já se odtud ale nehnu, dokud se něco nedovím.

„Tak mi dones něco čistého z domu a máš to mít," vyjíždím po něm příkře. Oblečení je vážně to poslední, co mě teď zajímá.

„To je hrůza," paní Hudsonová propuká v nový nával pláče a postupně likviduje všechny kapesníky v Londýně. Hořekování nad tím, jaká je to hrůza, ničemu nepomůže. John se raději zase věnuje jí, než by se zase pokoušel něco dělat se mnou.

V mysli na mě zase útočí nepříjemné vzpomínky. Vřískot přístrojů, když se jí zastavilo srdce. Bezvládná ruka, kterou jsem svíral ve své. Sklápím hlavu. Ruce mám stále zbrocené její krví. Rychle si je křížím na hrudi, abych skryl jejich třes. Viděl jsem víc mrtvých nebo umírajících lidí, než by obyčejní lidé snesli, ale nic mě nerozhodilo tolik, jako Eileen, jejíž hrudník se nezvedal, srdce nepumpovalo krev a oči se neotvíraly.

Jak dlouho ještě? Všichni jsme jako na trní. Do háje s Moriartym! Jak mu to mohlo vyjít? Skutečně mě zevnitř rozežírá bolest. Bolest a strach. Strach o ni. Jistě, i já si velmi rád trénuji mozek tím, že si plánuji, jak nejlépe by se dali lidé kolem mě zabít, ale to neznamená, že bych to skutečně udělal. No, u Mycrofta možná jen v tom nejkrajnějším případě. Ale Moriarty klidně zmrzačí vlastní sestru a podpálí pod ní dům. Mám nutkavou potřebu vymlátit mu z těla všechno, co jde a taky pod ním podpálit barák.

Z vražedných myšlenek mě vytrhává zvuk otvírajících se dveří. Všichni jsou okamžitě v pozoru. Odstrkuji se od stěny a několika rychlými kroky jsem těsně u lékařky, která se konečně také zjevuje. Myslel jsem, že ji operuje nějaký doktor, ne doktorka. V podstatě se k ní teď hrnou i ostatní.

„Tak co? Jak je na tom? Jak jí je?" každý ze sebe sype jiné formy otázky, ale všichni chtějí totéž. Chtějí vědět, jak to dopadlo.

S Mycroftem máme jasno ještě dřív, než doktorka něco řekne, ale já to chci slyšet. Chci ta slova slyšet nahlas.

Doktorka vzdychá a každého z nás si jednoho za druhým prohlížím.

„Žije," vydechne nakonec a celá chodba se naplní úlevnými vzdechy, „málem to nezvládla, ale je to bojovnice. Prozatím je stabilizovaná, ale v bezvědomí. Musí hodně odpočívat a nabrat síly, byl to opravdu těžký boj."

John bere nadšeně doktorku za ruku a příliš dlouho jí s ní třese: „Díky, děkujeme, doktorko. To je skvělá zpráva." Hned se přesouvá ke Gregovi, se kterým si taky nadšeně podává ruku a poté objímá paní Hudsonovou, která už zase brečí. Tentokrát úlevou a štěstím.

Já se společně s Mycroftem od veselé trojice distancuji.

„Zvládla to," konstatuje Mycroft, v jehož hlase slyším zřetelnou úlevu.

„Ano," přikyvuji s pohledem upřeným na radující se trojici. Paní Hudsonová vypadá, že nám brzy vybrečí druhou Temži. Periferně vidím, jak se na mě Mycroft otáčí a analyzuje si mě pohledem.

„Páchneš jako udírna," rýpne si po chvíli. Zjevně se mu vrací dobrá nálada. Mně tedy rozhodně ne.

„Taky jsem z udírny vyšel," vrčím na něj ironicky.

Mycroft převrací očima a udělá jeden krok směrem k doktorce: „Kdy ji můžeme vidět?"

Všechny oči se tentokrát zaměří na Mycrofta a posléze těkají mezi ním a lékařkou.

„Dnes zcela jistě ne, návštěvní hodiny už skončily. Měli byste jít domů a taky si odpočinout. My se o ni postaráme. Přijďte zítra a podle toho, jak na tom bude, uvidíme, jestli vás k ní pustíme. Ztratila hodně krve, utrpěla mnoho těžkých zranění. Nejspíš bude trvat, než se probere. Vše ukáže až čas," slova lékařky se mi vůbec nezamlouvají. Nechci jít domů, chci ji vidět.

Doktorka si mě vzápětí všímá a měří si mě starostlivým pohledem: „Vy byste si měl obzvlášť odpočinout. Pro tu ženu jste jistě hrdina, zachránil jste ji, ale i vy jste jen člověk. Měl byste se dát dohromady a odpočinout si. Slečna vás bude všechny potřebovat." S poslední větou se obrací na všechny kolem.

Hrdina, já nejsem žádný hrdina. Hrdinové neexistují. Pokud tedy ano, označil bych tak jedině Eileen. Zvládla to. Já to zvoral. Neměl jsem se tak nechat zaslepit a měl jsem ji více hlídat. Kdybych ji vzal na to náměstí, tomu všemu se mohla vyhnout. Předhodil jsem ji Moriartymu, dovedl jsem ji rovnou na porážku. Kvůli mé zabedněnosti si tolik vytrpěla. Takže ne, nechci odejít. Klidně budu i nocovat před dveřmi jejího pokoje.

„Sherlocku, vážně bys měl jít. My všichni," přidává se k doktorce i John.

„Sherlocku, drahoušku, podívejte se na sebe," paní Hudsonová mě bere za paži, jako bych byl dítě, „musíte se dát dohromady, jinak ničemu nepomůžete. Vrátíme se domů. Udělám vám čaj."

Tohle je jeden z dalších důvodů, proč se mi na Baker Street nechce. Paní Hudsonová zase bude všude a u všeho.

Mezitím se doktorka loučí, že musí za jinými pacienty. Všichni ještě asi stokrát opakují vřelé díky.

„Pro jistotu ji nechám hlídat svými lidmi. Jsem si jistý, že i Scotland Yard bude chtít přispět svou troškou do mlýna," Mycroft se obrací na Lestrada, který samozřejmě nezůstává pozadu a také nabízí své muže. Ano, nedokázali ji ochránit předtím, ale teď to jistě zvládnou. Nezvládl jsem to ani já.

„No tak, Sherlocku. Vypadáš hrozně. Jestli takhle hodláš strávit i další dny, tak tě za ní nepustí. Doma se dáš dohromady, dáš si čaj a zítra se sem vrátíme," John se mě snaží přemluvit.

Paní Hudsonová samozřejmě musí uvést na pravou míru všechny skutečnosti: „Protentokrát. Nejsem vaše hospodyně." Tahle poznámka zkrátka musela zaznít.

„Sherlocku, měl bys jít," vyzývá mě bratr vážně. Paní Hudsonová, která mě stále drží, mě zkouší pomalu odtáhnout z místa.

„Dobrá," neochotně přikyvuji.

Vážně se mi nechce odejít. Přijde mi, že dokud ji neuvidím, nebudu přesvědčený o tom, že je naživu. Potřebuji se přesvědčit na vlastní oči. Musím ji cítit, držet ji, vidět, jak se jí zvedá hrudník, slyšet všechny ty přístroje, které monitorují její životní funkce. Pořád se něco může stát. Stále se její stav může zhoršit.

Stále ji můžu ztratit.