Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

57. Mycroft

„Myslím, že ty jsi už mimo jeho dosah," už asi podesáté pročítám těch pár slov, která Eileen přišla spolu s tou kyticí. Nepochybně jsou od jejího bratra, to je zcela zřejmé.

„Mimo jeho dosah? To tě nic lepšího nenapadne?" můj bratříček se na mě dívá jako na pomatence. Navíc je k tomu všemu ještě značně rozladěn.

Teď s ním nebude kloudná řeč. Pro dobro celé země se naštěstí rozhodl investovat to málo emocí, které se v něm skrývají, do ženy, která netouží nikoho vydírat nebo jej přivést k bankrotu. Při těchto myšlenkách zvedám zrak od kusu papíru a zaměřuji se na Eileen. Stále hraje snad všemi barvami, ale je živá. To je...pozitivní.

„Žluté karafiáty znamenají zklamání nebo odmítnutí," Eileen mluví jako stroj a zdravou rukou mne okvětní plátky jeden za druhým, „a navíc jich je...dohromady osm. Sudý počet je pro pohřební kytice."

Ach ano, ta květomluva. Který pitomec to takhle nazval? Květiny přece nemluví. To jen lidé přisoudili všem barvám a druhům nějaký význam. Zjevně se nudili.

„Už se k tobě nepřiblíží," Sherlock naštvaně krade kytici, která spočívá Eileen v klíně a velmi slavnostně ji vyhazuje do koše. Je tak popudlivý.

„Hele. To bylo moje," Eileen se velmi nevrle obrací na Sherlocka, který se zjevně cítí o něco lépe, když je květina v koši. Ano, naprosto ji zabil, to mu jistě uleví. Zjevně ale nechápe, proč by Eileen stála o kytici od svého bratra s takovým morbidním vyznáním.

„Ta květina za nic nemohla," brání Eileen nebohé květy.

Tohle je vážně geniální debata. Chápu, že se Eileen pořádně neokysličoval mozek, ale tohle už je trochu moc. Snad nemá žádné trvalé poškození, to by byla nepříjemná komplikace.

„Hodláš za ni držet i minutu ticha?" nemohu si odpustit značnou jízlivost, i když jde o Eileen.

„Bude-li to nezbytné," odpovídá zcela vážně.

„To skutečně nebude," raději zabraňuji další, zcela nelogické situaci, která by z toho mohla vzejít.

„Přestaňte to už řešit, jsou to jen květiny," vkládá se do naší malé debaty Sherlock, který už zase chytá nějaký nervový záchvat.

Eileen jej obdarovává významným pohledem, kterým jasně dává najevo, že pro ni to nejsou jen květiny a nikdo nebude ty její vyhazovat do koše. Sherlock krčí rameny, čímž zase říká: co jsem provedl? To je tedy vážně dvojka.

Raději se vracím k tomu, co je skutečně smysluplné: „Z toho vzkazu je zcela evidentní, že ty už nejsi hlavní cíl."

„To jsem v podstatě nebyla nikdy. Hlavním cílem byl vždycky Sherlock," Eileen sice mluví naprosto nezaujatě, jako by jí to nedělalo žádné problémy, ale moc dobře na ní vidím, že všechno, čím si prošla, se na ní dost podepsalo. Tedy, ne jen fyzicky

 Oba dva se pohledem obracíme na onen Moriartyho hlavní cíl.

„Výsledkem toho všeho, co se událo za poslední týdny, měla být tvá smrt," pohledem se tentokrát zabodávám do Eileen, „ale říkala jsi, že to má být jen předzvěst něčeho většího. A sice zničení Sherlocka." To už zase obracím pozornost na svého mladšího bratra.

„Hlavní show teprve přijde," přitakává Eileen.

„Není to nějak spojené s tím Ricolettim?" její mozkové závity se dle mého názoru začínají rozbíhat zase až moc. Teď bude spojení s Moriartyho plánem vidět všude.