Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

36. Sherlock

Den před plesem se všichni tak nějak intuitivně sešli na Baker Street k válečné poradě. Nevím, co si od toho slibují, ale John vypadá nadšeně. Možná mu to připomíná časy ve válce. Zvláštní.

„Už jste na něco přišel, Sherlocku?" hudruje paní Hudsonová.

„Nic zvláštního, ale mohla byste donést čaj, dneska tu asi bude plno," odbývám její sondování a zakládám si ruce tak, abych mohl přemýšlet.

„Jsem vaše domácí, ne hospodyně, drahoušku," opakuje paní Hudsonová naučenou frázi, kterou si dá možná vytesat i na náhrobek.

Stejně ten čaj udělá, tak proč to pořád říká? Zase mi vynadá, jak jsem absolutně neschopný v rámci společenského chování, když máte návštěvu a nápravy se ujme sama, tak proč to pořád komplikovat těmi jejími řečičkami?

„Nechte ho, paní Hudsonová, náš kapitán se právě připravuje na důležitou bitvu. Nechce se nechat ochudit o metály," stahuje John paní Hudsonovou z naší debaty, o kterou jsem ani nestál a zase na něco naráží.

Vždyť já nepotřebuji metály, to on se pořád ohání hodností. A kapitán? Nejsme na lodi. Tohle je hra, jsem hráč. Snažím se vyhrát. Tedy, já vyhraji, o tom nepochybuji. Nebude to snadné, ale dokážu to.

To už slyším za okny přistavovat auto a během chvíle se na schodech ozývají kroky. Podle toho dusotu je to bez nejmenších pochyb Lestrade. Večírek začíná.

„Á, Gregu. Zdravím," vítá se John s nově příchozím.

Občas Johnovi závidím jeho mozek. Je tak jednoduchý, prostinký. Tak snadno si pamatuje zbytečné věci.

„Lestrade," kývu na pozdrav bez většího zájmu. Přemýšlím. Ovšemže nad důležitějšími věcmi, než John.

„Ale pane inspektore, vítejte," usmívá se nadšeně paní Hudsonová, skoro jako by se jí vrátil nějaký ztracený syn. Ona se asi překřtí na matku skoro každého.

„Zdravím," odbude si Lestrade v rychlosti oficiální formality.

Nejsem si úplně jistý, co tady dělá. Snad bylo jasně řečeno, že všechny jednotky Scotland Yardu zcela jistě nepošleme obsadit jižní Kensington. Asi se ale cítí jako detektiv inspektor důležitě, takže tady touží být a o všem vědět. Stejně ví kulové.

John zahajuje nějakou debatu s Lestradem, ale ta mě nezajímá, takže je raději vytěsňuji. Paní Hudsonová nejspíš něco říká přímo mně, ale ji taky vytěsňuji.

Soustředím se jen na můj nadcházející úkol. Na můj další tah ve hře. Šest cílů však jen jeden je správný. Šest velvyslanců. Na kterého má Moriarty tak moc spadeno? Docela holduje státním převratům, ale který z nich je tak důležitý, že by to mohlo ohrozit vzájemné vztahy? Nebylo by praktičtější je zabít všechny? Nenávist je pak zaručena. Možná i ta válka. To by se Moriartymu jistě líbilo.

Protože jako jediný vnímám jen to podstatné, neuchází mi ani zvuk dalšího auta, které zastavuje pod okny našeho bytu. Vzápětí se na schodech ozývají kroky. Pokud ovšem náš nově příchozí nemá dva páry nohou, z toho jedny ženské, tak nás svou návštěvou poctí rovnou můj bratr v doprovodu Cassandry. To budeme asi kompletní.

„Našel sis novou sekretářku, Mycrofte?" rýpnu si ještě dřív, než vstoupí, ale jsem si více než jistý, že mě slyší.

„Jak milé přivítání," oplácí mi bratr pichlavě.

„Zdravím," Cassandra se příliš nezdržuje nějakým vítáním a rychle si zabírá místo na pohovce.

Atmosféra se okamžitě mění. To cítím i já. Já ale vidím dál, než ostatní. Dobrá, možná ještě více vidí Mycroft, ale to se nepočítá. Každopádně je hned jasné, že s Cassandrou není něco v pořádku. Je to zvláštní, ale tváří se napjatě, i když také klidně. Jako by byla z celé téhle situace napjatá, ale ve všem ostatním měla najednou jasno a je uvolněná. Skoro bych ji viděl jako nějakou rozdvojenou osobnost. Nerad se doznávám, že Cassandra je pro mě stále záhadou. Tohle její chování mi moc nepřidává. V jejím životě se děje něco významného a mně to uniká! To nesnáším! Ani Mycroft nevypadá dvakrát přesvědčivě. Navenek se tváří jako naprostý suverén, což on dělá rád, ale každý jeho pohled na Cassandru je skoro...můžu říct smutný? Aspoň tak mi to přijde. Dívá se na ni, jako by snad trpěla nějakou smrtelnou chorobou. Do háje, co ti dva tají?