Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

110. Mycroft

Skutečnost, že se můj bratr zajímá právě o Magnussena, je více, než jen znepokojující. A ke všemu kvůli tomu zase bere! Copak se nikdy nepoučí? Jistě, on nic řešit nemusí. To já musím volat rodičům, všechno jim vysvětlit a vyslechnout si zbytečný matčin monolog, který ani nebudu vnímat. Vždycky je to stejné. Sherlock provede něco podobného, rozvíří vody, rodiče kvůli němu ruší dovolenou, všichni jsou jako na trní, až se Sherlock nakonec zase uklidní a nějakou dobu je pokoj, než to celé zase začne nanovo. Je to skutečně unavující. Hlídat ho je těžká práce.

Jako by nestačilo, že mi můj bratříček málem zlomil ruku, volala Eileen a patrně už je na cestě do mé kanceláře. Oba dva v jednom dni skutečně nezvládnu. Náš drahý doktor Watson se sice obával, že by mě Sherlock tak říkajíc přerazil vejpůl a že by to opravdu mohl udělat, ale znám svého bratra. Dokonce i když je sjetý. To Eileen, tam je to horší. Pokud zase vybouchne, tak ta by mě dokázala už skutečně zabít. U Sherlocka to jsou jen plané řeči. U Eileen ale nic není nemožné. Ne, že by zabíjela na potkání, ale ví, jaký je to pocit.

„Máš nějaké vysvětlení pro to, proč nemůžu prostě nikoho sehnat?" Eileen ještě ani není v kanceláři, ale volá na mě už z chodby za doprovodu klapání podpatků. Proč nemůže všechno dělat popořadě? Vejít, zavřít dveře a teprve poté mluvit? To je to tak těžké?

Ponechávám její otázku bez odpovědi a čekám, až se objeví ve dveřích. Jak je zvykem, čekat nemusím moc dlouho. Eileen vchází dovnitř a ještě u dveří si zakládá ruce v bok, podupává nohou o podlahu a s významným výrazem ve tváři čeká na odpověď.

Vzhlížím k ní, ale bez většího zájmu se zase vracím k papírům na stole. Vypadá podobně, jako když jsem ji našel. Džíny, bílý svetr, károvaná šála okolo krku, jen ty hnědé kozačky jsou tady teď navíc. A výraz, kterým říká, že bez odpovědí neodejde. Tehdy to byla jen směsice nedůvěry a snahy vypadat nad věcí.

„Mycrofte," varovný tón dává tušit, že Eileen skutečně dochází trpělivost.

„Eileen," kontruji s klidem a neochotně přesouvám pozornost k ní. Vypadá...nemocně, řekl bych, ale v žilách má dostatek adrenalinu, aby mohla běhat po celém Londýně.

„Ty víš, co se děje. Proč nemůžu nikoho celý den nikde sehnat?" Eileen přechází ke stolu a zapírá se dlaněmi o desku.

„Záleží na tom, koho sháníš," nenuceně se opírám v židli a křížím ruce na hrudi.

Eileen přimhuřuje oči a kouše si ret, jak přemýšlí. Možná se spíš v duchu uklidňuje a snaží se nevyletět.

„Sherlock není doma, John mi nebere telefon a ani Mary nemůžu zastihnout," promluví po chvíli.

„Tak ty jsi byla na Baker Street," potěšeně se nad tím rozplývám.

„Nedělej překvapeného, moc rád šmíruješ přes kamery," podle svého starého zvyku začíná Eileen přecházet pomalu ode zdi ke zdi.

„Jen kontroluji," opravuji její chybnou interpretaci. Nešmíruji.

„To je fuk," odsekává podrážděně, „to dneska všichni loví Magnussena?" Eileen se zastavuje takřka přímo uprostřed místnosti, jako by to měla vyměřené a obrací se čelem ke mně.

Při zvuku toho jména opět ztuhnu. Sherlock, nuže dobrá. Ale slyšet to jméno od ní, to je nanejvýš znepokojující.

Pokouším se zase ovládnout a nasazuji sebejistý výraz: „A odkud to jméno znáš?"

Existují pouze další dva lidé mimo nás, kteří to jméno slyšeli a mohli by mluvit. Já nic neřekl a Sherlock a John nejsou k zastižení. Má výhrůžka o uvěznění pro ty dva snad nebyla brána vážně? Jistě to byl ten Anderson.