Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

101. Sherlock

Dobrá, tu část s fackováním jsem zrovna nečekal. Eileen musela být pořádně naštvaná, protože její dlaň cítím na obou tvářích a myslím, že to jen tak neodezní. Víc mě znepokojuje, jak zběsile vyběhla z bytu. Ve spojení s tím troubením, které šlo slyšet, to nevěstí nic dobrého. Podle ostrosti zvuku bylo auto na začátku ulice. Patrně chtělo vjet, ale někdo mu zkřížil cestu. Když k tomu připočteme nadávky a hašteření, auto se dá zase do pohybu tak za tři minuty. Podle toho, jak pak řidič protočil kola a vystřelil, je jasné, že pojede rychleji, než by měl. Patrně někam spěchá. Eileen se ještě na schodech musela přerazit, soudě podle té rány. Je značně rozhozená, takže bude neopatrná. Bude chtít co nejrychleji odtud, to se dalo předpokládat. Nepředpokládal jsem ale pitomého řidiče. Tuším, kam Eileen zamíří, jakmile bude na ulici. Cesta tam vede přes silnici. Podle toho, jak rychle auto patrně pojede a jak zběsile poběží neopatrná Eileen, která toho přes slzy asi moc neudiví a nebude příliš vnímat, plus je třeba také připočítat snížené reflexy, je srážka prakticky nevyhnutelná. Ne, tohle nemíním dopustit!

„Eileen!" chabý pokus o to, ji zastavit. Na zavolání se nevrátí, ne po tom všem.

Vybíhám za ní. Co nejrychleji sbíhám schody. Vinu za to, co by se mohlo stát, na sebe nevezmu.

„Sherlocku, copak se to tady děje?" paní Hudsonová na mě pod schody vyjeveně kouká.

„Kde je?" vyjíždím hned po ní, než seběhnu úplně dolů.

„Myslíte Eileen?" nevím, koho jiného by paní Hudsonová mohla vidět vybíhat ven. Místo ní mi odpověď poskytuje třísknutí domovních dveří.

Prolétávám kolem paní Hudsonové. Na místě mě ale přikovává zvuk kvílících brzd. To může znamenat i něco jiného. Jistě, sám sebe budu přesvědčovat o tom, že mé dedukce byly mylné. Pitomost. Rychle vrtím hlavou, abych se vzpamatoval a vbíhám na ulici. Doprovází mě vyděšený křik lidí kolem.

Mám dojem, že i čas se snad zastavil. Mé dedukce chybné nebyly. Pohledem hypnotizuji rudou skvrnu, která se pomalu zvětšuje a krev prýští zpod rozbité hlavy. Jako v transu pomalu přecházím k autu, pod nímž leží nohama zaklíněná Eileen. Jednu nohu má nepřirozeně zkroucenou, ruce rozhozené do stran, v obličeji krvavé šrámy, které jí slepují prameny světlých vlasů. Nemusím ani zjišťovat, jestli dýchá.

„Panebože!" vyjekne za mými zády paní Hudsonová. Kolem se začínají sbíhat lidé. Nevnímám je. Aniž bych od Eileen odtrhl zrak, klekám si k ní.

„Tohle jsem nechtěl," šeptám přidušeně a stahuji jí několik, teď už rudých pramenů, z tváře.

Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle. Takhle ne. To já ji zabil. Zemřela kvůli mně. Byla příliš rozrušená a já ji ani nedokázal zastavit. Je to moje vina. Všechno je to moje vina. Eileen...odpusť.

*

Jakmile si pomocí prosté dedukce na základě zřejmých faktů sestavím obrázek, jak by tohle mohlo dopadnout, na nic nečekám a vybíhám za Eileen z bytu. Nemá ani cenu na ni volat. Mé dedukce nikdy nezklamou. Musím být mnohem rychlejší a nezdržovat se s paní Hudsonovou dole. Smrt Eileen si na triko vážně nevezmu. Rychlost auta a Eileen bude stejná, to já byl moc pomalý. Musím přidat a stihnout ji ještě ve dveřích. Minul jsem ji prakticky jen o kousek, takže mám šanci.

„Sherlocku, copak se to tady děje?" paní Hudsonová skutečně stojí pod schody a ráda by, abych ji zasvětil do děje.

„Nemám čas," odbývám ji, seskakuji ze schodů a své domácí se jinak nevěnuji.

„Sherlocku Holmesi!" volá za mnou naštvaně paní Hudsonová. Patrně se jí nelíbí mé způsoby. Snad jsem jasně řekl, že nemám čas.

Jsem skoro u prosklených dveří, když se ozve třísknutí za nimi. Mám náskok. Když jsem si celou situaci nastínil v hlavě, byl jsem ještě skoro pod schody, ale teď jsem dál. Stihnu to. Musím! Prudce rozrážím dveře a vbíhám na ulici současně s kvílením brzd.

„Eileen!" ani nevím, proč vlastně volám, nepomohlo by to.

„Pozor!" vzduch protne mužský hlas. Než stačí auto vrazit do Eileen a zaklínit ji pod sebou, jako zázrakem se u ní zjevuje nějaký muž a strhává ji stranou.

Auto zastavuje na místě, které jsem předpokládal, ale Eileen naštěstí stojí živá a zdravá vedle něj. V náruči ji svírá onen zachránce. Ne jen tak nějaký muž. Vím přesně, kdo to je. Sebastian Moran. Eileen se jej křečovitě drží za paže a vytřeštěně hledí na auto. Hned na to blýskne očima po mně. Kdyby to bylo možné, asi bych se pod jejím pohledem vznítil.

„Dej mi pokoj!" vyštěkne Eileen, ale k mému překvapení to není mířeno na mě. Tentokrát je její vztek adresován jejímu zachránci, pokud by se tak i přes to všechno, co má na svědomí, dal klasifikovat. Eileen se mu vyškubává ze sevření, odstrkuje ho od sebe a rozbíhá se pryč.

„Vy šílená ženská!" ječí za ní řidič, který už se probral ze šoku a vylezl z auta, aby srovnal účty. Ten mě teď nezajímá. Upřeně pozoruji Sebastiana Morana.

Ten se krátkou chvíli dívá za Eileen, ale pak už se obrací na mě. Já na chodníku, on uprostřed cesty. Stojíme naproti sobě a jeden druhého si měříme pohledem. Tak brzké osobní setkání jsem nečekal.

„Ženská jedna bláznivá," lamentuje mezitím řidič a z nepochopitelného důvodu ohlíží kapotu auta, jestli tam přeci jen není nějaká krvavá skvrna.

„Takhle splašeně běhat po ulici!" řidič je hodně vytočený. Má štěstí, že se nic nestalo, to by asi reagoval jinak. Zcela určitě.

Mezitím si s Moranem vyměňujeme vražedné pohledy. Já si jej hlavně analyzuji. Všiml jsem si jisté změny. Když držel Eileen, ve tváři se mu zračila takřka starost. Jakmile se ale zaměřil na mě, drží si výraz vraha, kterým také je. Vidím tam i značnou zášť. No, ani já nejsem jeho fanoušek. Aspoň něco máme společného.

Patrně se mu nelíbí, jak nevybíravě se řidič začíná vyjadřovat o Eileen. Když se na něj muž otáčí a stěžuje si přímo jemu, jeho jedinou odpovědí je sevřená pěst mířená přímo proti mužovu nosu. Řidič bolestivě skučí a jeho jediným štěstím je, že za ním stojí auto, jinak by spadl na zem a hlavu by si rozbil nejspíš on. Po tomhle výstupu si Moran zastrkává ruce do kapes, vrací se pohledem ke mně, načež bez dalších zbytečných výlevů odchází. Dívám se za ním, jak pomalu mizí. Pro tuto chvíli nemá cenu jej stíhat. I tak jsem získal dosti zajímavé poznatky.

„Viděl jste to? On mě napadl!" řidič usuzuje, že mě to zajímá. Drží se za zakrvácený nos a ukazuje směrem, kterým se vydal Moran. Ten už je ale pryč.

„Tak to ohlaste policii. Sice ho nenajdou, ale zkusit to můžete," odbývám s nezájmem muže a vracím se do bytu.

„Sherlocku Holmesi, co jste zase vyvedl?" paní Hudonová na mě za dveřmi čeká s rukama zapřenýma v bok, „a proč se tak usmíváte?" Skutečně se lehce usmívám.

„Zajímavé, paní Hudsonová," šeptám fascinovaně.

„Jediné, co přijde zajímavé mně, jsou vaše nemožné způsoby, mladý muži," kárá mě paní Hudsonová. Mívá přemrštěné tendence hrát si na mou matku. Tedy, na její náhražku. Mou matku by zvládla jen stěží.

„Nebyl by čaj?" pokouším se jí zbavit a pomalu mířím po schodech do svého bytu.

„Už asi po sté vám říkám, že nejsem vaše hospodyně!" utrhuje se na mě paní Hudsonová a spěšně se vrací do svého bytu.

„Sušenky by taky nevadily!" volám ještě za ní.

„Nejsem vaše hospodyně!" zopakuje naštvaně paní Hudsonová, která vykoukla z bytu, abych ji slyšel, soudě podle cvaknutí kliky, ale jen to dořekne, práská dveřmi. To už jsem já skoro nahoře. Stejně ten čaj udělá. Znám ji.

Mám teď dalšího člověka na mušce. Obrazně řečeno, samozřejmě. To, co jsem viděl, bylo nanejvýš zajímavé. Fascinující.