Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

58. Lestrade

„To se mu bude líbit zcela určitě. Vsaď se, že bude radostí skákat do stropu," Eileen s nadšením schvaluje dárek pro Sherlocka, který jsme se mu rozhodli věnovat jako vyjádření díků za vyřešený případ.

„Složili jsme se. Byl to první nápad," nedokážu se nesmát jejímu nadšení. Je skvělé vidět ji zase se smát. Po tom všem.

„Ta lovecká čapka už je zkrátka navěky spojená s ním," rozzářená Eileen převrací onu čapku stále v ruce.

Určitě už vidí to Sherlockovo „nadšení". On je to tak trochu náš záměr, nechat ho v tom trochu podusit. Jeho obvyklá diplomacie a takt si zkrátka žádají odměnu. Nějak mu to všechno vrátit musíme. Aspoň malá pomsta.

Eileen mi vrací čapku: „Takže Peter Ricoletti je po tolika dekádách konečně za mřížemi."

Schovávám dárek pro Sherlocka a přikyvuji: „Kdo jiný by to asi měl dokázat, než Sherlock Holmes."

Eileen se ale hned uklidňuje a zvážní.

„Jsme v pohodě? Myslím...my dva?" její nejistý tón a sklopená hlava jasně naznačují, že nechce nikomu ubližovat, ale myslí si, že to dělá. Už jsem jí to říkal několikrát. Já to beru.

„Neomílej to pořád dokola. Já to chápu," mávu nad tím rukou, „tak nějak to k tomu směřovalo. Od toho okamžiku, kdy ti Sherlock tehdy pomohl do schodů, nám bylo minimálně s Johnem jasné, že k tomu jednou dojde."

Asi bych nebyl úplně v pořádku, kdyby mi to aspoň trochu...ne, že vadilo. Přeju jí, aby byla šťastná. Pokud to bude se Sherlockem, tak to bude on. Profitovat z toho můžeme všichni. Třeba na něj bude mít zásadní vliv. Ale v hloubi duše mě to přeci jen...mrzí. Nejsem to já, i když ji...opravdu hodně mi na ní záleží. Vidět ji v takovém stavu, pár hodin po operaci, v bezvědomí, to byla muka. Nikdo z nás nechce, aby trpěla. Zažila toho už dost. Málem jsem ji...málem jsme ji ztratili. Zkrátka je pro mě přednější to, aby byla šťastná, spokojená a živá. Víc než to, abych to byl já, kdo by mohl být s ní.

Eileen ke mně záhy zvedá zrak a v očích se jí zračí směsice překvapení a nepochopení.

„Pomohl do schodů? Něco mi uniklo?" zmateně na mě mrká.

„No, tehdy, když tě unesli z tvého bytu," moc se mi nechce připomínat jí další krutý zážitek, kdy zase skoro málem zemřela, „když jsi nás vedla do Sherlockova bytu, abys nám ukázala, kam jsi schovala ta svoje data. Na schodech se ti udělalo nevolno. Sherlock tě zvedl a vynesl tě nahoru."

Eileen nevypadá, že by to nějak chápala nebo vůbec věděla, o čem mluvím. Chvíli mlčí. Její tvář je dokonalým příkladem toho, jak vypadá usilovné přemýšlení. Špulí rty, kouše se do nich, krčí obočí a zírá do prázdna. Doslova se prohrabává svou myslí a hledá tam ten správný okamžik.

„Bylo mi zle. Vůbec jsem nevnímala. Já nevěděla, že to byl on," vyleze z ní po chvíli doznání, „doteď jsem to nevěděla." Tak jsem dokázal objasnit aspoň jednu záhadu.

„No, teď už to víš," nevím, co jiného bych na to řekl. Eileen jen přikývne na souhlas. Pořád jí to šrotuje v hlavě.

„Škoda, že na té tiskovce nemůžu být s vámi. Hrozně bych to chtěla vidět," náhle změní téma a vrací se zase do přítomnosti.

„A jak se cítíš?" tahle otázka mi hlavou létá pořád. Když už začíná o tom, jak by byla ráda mimo nemocnici, nemůžu se nezeptat.

„No, po dvou týdnech při vědomí si na bolest docela zvykneš. Ale doktorka říká, že se všechno úspěšně hojí. I ta střelná rána. Budu mít sice malou jizvu, ale je to lepší, než díra v břiše. Největším problémem bude asi ta noha. To ještě potrvá. Ale rameno už mě tolik nezlobí. I žebra už pomalu ale jistě odeznívají," shrnuje mi svůj stav a její slova jsou docela povzbuzující.

Uzdravuje se, to je hlavní. Brzy by ji snad mohli propustit. Ale ať se nejdřív pořádně zotaví. Nic se nesmí uspěchat. Navíc, venku na ni pořád číhají hrozby.

„Hlavně, že se uzdravuješ. To je teď nejdůležitější," povzbudivě se usmívám, i když z představy, že by měla opustit prozatím bezpečné zdi nemocnice, se moc nadšeně necítím. Nahlas to ale neříkám. Ještě by po mně něco hodila a nadávala by, že není žádná porcelánová panenka.

V podstatě mi tyhle její výlevy i chybí. To aspoň neležela zafixovaná na posteli na milion způsobů.

„Jo a děkuju za to, jak jsi mě bránil...no, jak ses mě zastal před Donovanovou. A to, co jsem řekla...nechtěla jsem takhle ujet zrovna před tebou, ale už mě to štvalo," Eileen si hraje s cípem své deky a tváří se provinile.

Zrovna ona se nemá co omlouvat. To spíš Donovanová. Vážně to přehnala. Raději jsem ji ani neměl nechávat, ať nakonec udělá, co tak moc chce.

„Neměl jsem ji tady ani pouštět, to by bývalo nejlepší," odmítám nějaké její děkování. Stejně jsem ji pustil.

„Zastal ses mě. Za to jsem ti vděčná," Eileen zase odmítá, že by její slova vyzněla naprázdno a přesvědčuje mě o tom, že si toho i tak cení.

Jak by ji někdo mohl podezírat, že je stejná, jako její bratr? Vždyť ona má v sobě to nejlepší, co by člověk mohl mít. Na jménu nezáleží. To člověka neutváří. Eileen nebo Cassandra, kromě falešné minulosti to byla pořád jedna a ta samá žena. Se zvráceností jejího bratra ji spojuje jen jméno a společné geny. Jinak je úplně odlišná. Ona je ta lepší. Nemůže platit za to, že její bratr je to, co je. Ona taková není a to je to hlavní.

Jenže okolní svět si to neuvědomuje. Bojím se, co se stane, až si jí všimnou noviny. V Sherlockově přítomnosti k tomu brzo dojde. Už se nemůže skrývat za falešná jména a za smyšlenou minulost. Novináři přijdou na všechno. Nebude to dlouho trvat. Bohužel, mediální svět je snad ještě krutější, než Moriarty. Roznesou ji na kopytech. Nejsem si jistý, jestli by tohle ještě byla schopná ustát.