Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

86. Lestrade

Jeden by řekl, že si všichni můžeme alespoň na chvíli vydechnout, užívat si trochu toho klidu a těšit se na nadcházející Johnovu svatbu. Klid ale v našich životech zkrátka nehrozí. Kromě toho pitomého gangu, kterému nemůžeme nic přišít, se ještě Eileen rozhodla, že chce zase zmizet. Ne natrvalo, dle jejích slov, ale nějak se nemůžu zbavit dojmu, že tady něco nehraje. Možná chce vážně zase utéct. Přijde mi ale, že se s ní něco děje. Něco, co mi nechce říct. Znepokojuje mě to. Eileen by se neměla přede všemi uzavírat a snažit se své problémy řešit sama. Nevyjde jí to. Naposledy to mohlo dopadnout hodně špatně. Nikdo by neměl své problémy řešit sám. Není nic špatného na tom, říct si o pomoc. To není slabost. Možná jen pro Sherlocka, ale Eileen není Sherlock. Ta je svéhlavá trochu jinak.

Pomalu mířím ke svému autu. Je načase jet domů. Byl to dlouhý den, který zase nic nepřinesl. Jestli tu rodinu konečně nechytíme při činu, klidně jim i podstrčím usvědčující důkazy. Začínám prohrabávat kapsy ve snaze najít klíče od auta. Skoro začínám věřit, že je nenajdu, když ani nedokážu chytit Watersovic rodinu. Zatraceně! Místo nalezení klíčů mi ale začíná v kapse zvonit mobil. Nacházím jej mnohem snadněji, než klíče. Na displeji svítí oznámení, které vážně zbožňuju: neznámé číslo. Jestli to budou nějací pánbíčkáři nebo otravní operátoři, hodím ten mobil pod kola a přejedu ho.

„Haló?" s nulovým očekáváním se znuděně ohlašuju.

„Inspektor Lestrade, jsem rád, že jsem vás zastihl," hlas, který ke mně i přes zkreslení mobilem poznávám, mě překvapuje.

„Rád? To vy umíte?" takové slovo mi k někomu, jako je Mycroft Holmes, vážně nesedí.

„Jen jsem použil takový slovní obrat," potvrzuje Mycroft mou domněnku, že mu to slovo nic neříká. Proč mi vůbec volá? A jak...no, kde sebral mé číslo, to není nezodpověditelná otázka. Ten sežene všechno. Viz falešné dokumenty pro Eileen na tu aukci nebo celá její falešná identita.

„Co chcete?" ptám se rovnou, zatímco docházím ke svému autu. Volnou rukou dál pátrám po klíčích.

„Jde o Eileen," začíná opatrně Mycroft. Už jen ta tři slova mě dostatečně vyděsí.

„Stalo se něco?" vyhrknu rychle.

„To je právě ta otázka," Mycroftův nezaujatý hlas mě dost irituje. Ví ten chlap vůbec, co chce? Naposledy se přiřítil do nemocnice jako zběsilý a ptal se, jak na tom Eileen je a teď zní, jako kdyby to pro něj byla běžná rutina, kterou musí přetrpět.

„Za poslední dobu sleduji její počínání, které je poměrně zneklidňující," pokračuje Mycroft dál.

Musím ho ale přerušit: „Vám je vážně soukromí cizí."

„Je to pro její dobro," odbývá mě Mycroft spěšně a zase se věnuje tématu, „zkrátka se chová zvláštně. Je roztržitá a z pár záběrů jsem si všiml, že občas...jak bych to řekl...mluví, i když kolem ní nikdo není."

„Možná si jen sama pro sebe nadává. To ona umí," zkouším to s něčím jednoduchým. Každý si občas mluví sám pro sebe.

„To je něco jiného. Ona působí dojmem, že skutečně mluví na někoho, koho vidí jen ona. Před pár hodinami jsem jí volal. Zněla zase roztržitě a vyděšeně. Mohl byste za ní zajet a přesvědčit se, že je v pořádku?" nepopírám, že mě jeho slova zneklidňují. Taky jsem si všiml, že je Eileen značně roztržitá, ale že by mluvila s imaginárními lidmi?

„Nejsem chůva, kterou zaměstnáváte," ohrazuju se proti němu ostře. Neskáču, jak on píská.

K mé radosti se mi daří najít klíče od auta. Odemykám a nasedám, než si Mycroft připraví nějakou diplomatickou odpověď.