Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

106. Eileen

Všechno se se mnou točí. Pořád se musím usmívat jako totální idiot. Přijde mi, že teprve teď všechno konečně dostává smysl. Teprve teď stojím na startovní čáře a před sebou mám nekonečně mnoho možností. Uvnitř sebe cítím, že takhle to má být. Takhle to vždycky mělo být. Po celá ta léta byl Greg mou největší jistotou. Ať už se stalo cokoliv, vždycky jsem ho měla u sebe. Byl jako moje záchranné lano, kterého jsem se mohla chytit, i kdybych třeba byla na druhé straně světa. V něm jsem měla odjakživa největší jistotu. Kolik se toho muselo stát, aby to vyplavalo na povrch. Vím, že jsem tyhle city v sobě měla vždycky, ale záměrně jsem je tehdy potlačila a už se k nim nevrátila. Teď je ale všechno jinak a tohle asi byla ta poslední schránka kdesi uvnitř mě, která musela být odemčena, aby všechno bylo tak, jak má být.

Rychle sbíhám po schodech ke dveřím na ulici. Stála jsem uprostřed bytu s širokým úsměvem na tváři nějak moc dlouho a nestíhám. Andrew čeká dole a ani skoro nevím, jestli jsem ho tam čirou náhodou nenechala stát třeba dobrou půlhodinu.

„Nejsi na Moriartyho sestru oblečená až moc něžně?" vítá mě Andrew před domem, když se konečně vyřítím na ulici.

S nechápavým výrazem shlížím na své šaty. Bylo mi jasné, že všechny paničky, které se tam ukážou, budou buď bílé, černé, nebo rudé a hlavně nevkusné, zoufale toužící po pozornosti. Pozornost se většinou získává dekolty skoro až k pasu nebo mini sukní, která spíš hraniční s kalhotkami. Já vsadila na eleganci a půvab. Šaty po kolena ve světlounkém, pastelovém odstínu fialové s potiskem rudých a krémových růží, které ale příliš okatě nerazí, spíš celek lehce doplňují. Sukně je od pasu rozšířená, ale ne nabírána, takže aspoň nevypadám jako balon, jen se můžu hezky točit a vířit přitom kolem. Hodně jsem si oblíbila tříčtvrteční rukáv, který nechybí ani tady a ani nemám výstřih. Šaty jsem doplnila jednoduchými lodičkami v tělové barvě. Dobře, možná to je něžné, jak řekl Andrew, ale i tak budu v záplavě bílé, černé či rudé razit tím nejlepším možným způsobem. O to mi taky šlo. Hodlám to tam zbořit. Andrew to asi myslel jako vtip, když říkal, že Moriartyho sestra jistě způsobí pozdvižení, ale já to...řekněme, že jsem to vzala vážně a mám v plánu dnešní večer čeřit vody.

„Správně bys měl říct, jak moc mi to sluší a že jsem ten nejkrásnější šílenec na světě," zvedám k Andrewovi zrak s až příliš dotčeným výrazem. Dneska nehodlám být normální.

„Omlouvám se, slečno. Jste nádherná," Andrew se smíchem přistupuje na mou hru a s rukou přitisknutou na hrudi se lehce uklání.

„Takhle jsem si to představovala," nasazuju pořádně panovačný tón. Už mi chybí jen červený koberec. Andrew mi otvírá dveře u auta a nabízí pomocnou ruku.

„Taky nevypadáš špatně," prohodím k němu s nevalným zájmem a nastupuji dovnitř.

Kecám a on to ví. Vypadá náramně. On obleky prostě nosit umí. Tmavě modrý oblek doplnil vínovou kravatou a tmavě hnědými oxfordkami. Jako žena uznávám, že mu to mimořádně sluší a ani bych se nedivila, kdyby mu každá padla k nohám, jen co po ní blýskne tím svým oslnivým a širokým úsměvem.

„Ten večírek se koná stále na tom stejném místě po celou dobu, co tam chodím. Je to střešní byt šéfredaktora. Hrozný pitomec," Andrew se ujal řízení a cestou mi poskytuje pár základních informací. Při poslední poznámce se k němu obracím a překvapením rychle mrkám.

„Odkdy ty vynášíš takové soudy a mluvíš tak sprostě?" tohle byl asi nějaký zkrat, jinak si to neumím vysvětlit. Andrew je prototyp dokonalého britského gentlemana s vybraným vystupováním, slovníkem a chováním. U něj i slovo pitomec zní jako u mě třeba kretén.