Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

87. Eileen

„Ale proč by to dělala? Ona taková není, nedává to smysl. Něco takového k ní nesedí," směsice hlasů, která se tlumeně o něčem dohaduje, ke mně pomalu proniká. Mám chuť na ně zařvat, ať jsou aspoň chvíli zticha, ale nechce se mi otevírat oči, natož po někom řvát.

Víc mě zajímá tepající bolest, která mi sužuje levé předloktí. Nepříjemné bodání na několika místech mě skoro dovádí k šílenství. Přijde mi, že se mi něco nepříjemně otírá o rozšklebenou ránu a dráždí mi maso, ale to je pitomost. Co se zase děje? To se asi dovím, když otevřu oči. Pomalu se ke mně ale vkrádá vtíravý pocit, že když rozevřu víčka, všechny hlasy, které kolem sebe slyším, se na mě vrhnou jako hladoví supi a budou mi zase něco vyčítat. Nechce se mi. Vážně nechce.

„Ty rány jsou nahodilé. Jako kdyby na někoho zběsile útočila a zrovna to byla její ruka. To nejsou rány typické pro sebevraždu," Johnův hlas ke mně ostře proniká. Ta slova mě matou. Prudce otvírám oči.

Zrak mi okamžitě padne na pětici lidí před mou postelí. Vypadají vyděšeně, znepokojeně, nechápavě. Celé skupině vévodí Mycroft, který se jako jediný tváří, že všemu dokonale rozumí. Znepokojivé na tom je to, že mu to věřím. Naše oči se setkávají. Mycroft nehne ani brvou, jen si lehce odkašle, čímž upozorní i ostatní.

„Zlato, panebože, co jsi to zas provedla?" Mary si jako první všímá, na co to Mycroft upozorňuje a okamžitě ke mně spěchá. Jemně mi tiskne levou dlaň mezi svými.

Sjíždím pohledem k její ruce, ale zastavuju na bílém obvazu, který mi obemyká skoro celé předloktí. Maryinu otázku ponechávám bez odpovědi a pohledem visím na své ruce.

„Eileen?" k Mary přistupuje také John, ale příliš ho nevnímám, „co se stalo?"

Pokouším se lehce zahýbat prsty, ale i tak malý pohyb mi dráždí rány a navál nové bolesti je mnohem intenzivnější. Zatínám zuby a snažím se nekřivit obličej, abych nepodporovala znepokojené výrazy v každé tváři kolem.

„Co se tam stalo?" zkouší to znovu John. To už k němu zvedám zrak.

„Co se stalo kde?" mumlám unaveně. Sice jsem se právě probrala, ale i tak se mi chce zoufale spát.

„V té koupelně. Ty si to nepamatuješ?" Mary mi jemně odstraňuje pramen vlasů z tváře. Sama se tváří jako starostlivá máma.

„Co tím myslíš?" pořád mi nic nedochází. Poslední hodiny mám jako v mlze.

„Eileen," slovo si bere Mycroft, který se založenýma rukama na hrudi stále stojí přímo před mou postelí, „chtěla sis ublížit."

Teprve teď mi dochází, že všechno kolem je až nechutně bílé. S nakrčeným obočím se rozhlížím kolem. Nemocniční pokoj si nejde splést s žádným jiným.

„Posloucháš mě, Eileen?" Mycroftův hlas zní skoro sklíčeně. Jako by to všechno tušil už dávno a teď si něco vyčítal. Vždycky měl hromadu tajemství, takže jsem skoro nikdy nevěděla, co za jeho zvláštním chováním vězí. Ten člověk je jedna velká záhada.

„Já si nechtěla ublížit," odsekávám naštvaně. Mycroft se s pochybovačným výrazem ve tváři otáčí na muže, který stojí bokem po jeho levici.

Greg. Já po něm střílím jen letmým pohledem. Stačí mi to k tomu, aby mi bylo zase hrozně. Na Gregův zmučený výraz se dívat nechci.

„Nevypadá to tak," Mycroft nepatrně pokyne rukou směrem k obvazu. Sleduju bílou látku na mém předloktí.

„Tak co se tedy stalo?" vybízí mě Mycroft k odpovědi.

Správná otázka. Co se stalo?

*