Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

74. Lestrade

Přijde mi divné o tom mluvit. Aspoň mně. Na druhou stranu je potěšující vidět Eileen zase...no, prostě už není tak apatická, i když ty okolnosti by mohly být trochu jiné. Trochu dost.

Zatímco já sedím v jejím bytě na pohovce, ona neustále přechází po pokoji a zastaví se možná tak u okna. Asi čeká, že se tam zjeví někdo, na koho je stále naštvaná a zase po něm něco mrskne. Nedivil bych se. Nedivím se ani tomu, jak zuří, i když minimálně přede mnou se krotí.

„Ale žije. Z toho přece musíš mít aspoň trochu radost," namítám, i když vím, že radost má. Akorát jí ta lež ublížila.

„Mám. Ale nepadnu mu hned kolem krku," odpovídá chladně Eileen, která tentokrát stojí u okna a pozoruje ulici.

Je deset ráno a Eileen vypadá, že minulou noc toho moc nenaspala. Myslím, že pořádně nespala snad celé dva roky. Vypadá hodně strhaně, je pobledlá a pod očima se jí den za dnem rýsují stále zřetelnější kruhy. Už tehdy, když Sherlock zemřel ( fingovaně ), jsem se o ni hodně bál. Začínal jsem se obávat, že ten stres nezvládne. Pak se sice zlepšila, docela se postavila na nohy, ale teď zase vypadá, že se brzy zhroutí. Nechápu, jak ten celoživotní stres může zvládat. Jiní by už dávno padli.

„Sherlock má ke všemu vždycky dobrý důvod. No, často," pokouším se svého přítele obhajovat. Někdo by si asi klepal na čelo, proč to dělám. No, já to prostě dělám. Když bude šťastná, budu taky šťastný.

„Já vím. Jen je toho na mě moc," Eileen stále zírá do ulice.

Napadá mě asi sto věcí, které bych teď mohl udělat, abych ji trochu povzbudil a každá z nich by vyzněla minimálně blbě. Jo, je toho na ni moc. Patnáct let na útěku před psychopatickým bratrem, potom dvakrát málem umře, načež ji na dva roky zruinuje domnělá Sherlockova smrt. K tomu připočtěme šok ze Sherlockova zmrtvýchvstání. Je toho na mě moc je dle mého názoru ještě slabé vyjádření.

„Byla jsi za ním?" netuším, jestli se nějak rozmluví, ale sedět tady beze slova by bylo k ničemu.

„Ne. Ale poslal mi kytky. Chuděry skončily v koši," konečně se odvrací od okna a podívá se na mě.

Připadám si, jako kdyby se na mě dívala smrt. Půvabná smrt, ale strhanost v její tváři a nečitelný výraz by klidně mohly propůjčovat vzezření smrti. Ještě kosu a bylo by to. Začínám se bát, že to nepotrvá moc dlouho a ona omdlí vyčerpáním.

„To bys měla brát jako pozitivní stránku. Sherlock snad nikdy kytky posílat neuměl," jako obhájce sice stojím za starou belu, ale kolik lidí by vědělo, co říct? Ne každý zažil, aby jeden z jeho blízkých přátel skočil ze střechy a po dvou letech se ukázal živý a zdravý.

Eileen se rozchází směrem ke mně a plácne sebou na místo vedle mě. Touha po několika hodinách spánku z ní doslova vyřvává na všechny strany, ale ona se tomu prostě odmítá poddat a usnout. Sama sebe zničí.

„Mně se už nechce nic řešit, Gregu. Můj život je pořád tak šílený a mě to už nebaví," Eileen si zoufá a taky se zoufale tváří, „já chci jednoduchý a prostý život. Nechci řešit vstávání z mrtvých, teroristy, sociopaty a britskou vládu. A nemusela bych, stačilo by odejít. Jenže já už všechny ty lidi kolem sebe ve svém životě potřebuju."

Uznávám, že žít v blízkosti Sherlocka a všech, kteří k němu patří, je dost těžké. O rozruch se stará vždycky zejména Sherlock, ale ani jeho bratr nezůstává pozadu. Když znáte Sherlocka, nikdy se nenudíte. Akorát to někdy dost bolí.

„Věřím, že jednou se toho dočkáš," tohle moc jako povzbuzení nezabere, ale je to lepší, než říct promiň, ale pokud máš v životě Sherlocka a jeho bratra, nikdy se toho nedočkáš, jako my všichni.