Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

30. Cassandra

Mozek mi říká: uteč. Vykopni dveře nebo to vezmi prostě skrz, klidně ten byt zapal, zkrátka vezmi nohy na ramena a utíkej. Ale mé nohy nevypadají, že by se jim nějak chtělo hnout z místa a odnést mě do bezpečí. Nic u mě nefunguje. Uvnitř sebe řvu na lesy, prosím o pomoc, modlím se, ale navenek jen stále ztuhle zírám na stěnu s vytřeštěnýma očima a jediné, nad čím mé tělo přemýšlí je, jestli jen omdlí nebo rovnou dostane infarkt.

„To se ani nepřivítáš se svým bráškou?" jeho hlas se mi zabodává do mozku jako ledový rampouch.

Až v tu chvíli se mi daří tělo přimět, aby se otočilo. Jako ve zpomaleném filmu se otáčím až do chvíle, než se mé oči setkají s těmi jeho. Propaluje mě pohledem, na tváři mu hraje ten jeho šílený úsměv. Sedí v křesle, které si natočil tak, aby viděl přímo na dveře, přímo na mě, až přijdu. Rozsvícená lampa stojí za ním a její tlumené světlo přes jeho obličej vrhá tmavé stíny. Vypadá ještě ďábelštěji, než se pamatuju.

I kdybych chtěla křičet o pomoc, nepomohlo by mi to. V krku mám doslova poušť a jediné, co dokážu, je dýchat. Hrudník se mi zvedá příliš rychle, srdce zběsile tluče a pomalu mnou prostupuje strach. Ano, strach mě dostihl. Zažila jsem už hodně věcí, konfrontovali mě špatní lidé, kteří neměli v plánu jednat se mnou v rukavičkách, ale pořád to nebyl ten ochromující pocit strachu. Ten skutečný strach přišel až teď. Celý život jsem ho bála, schovávala se a teď tady sedí v mém bytě a já nemám ani nejmenší tušení, jestli mě hodlá rovnou zabít nebo mě nejdříve pozvat do nějaké jeho nové hry.

Můj bratr. Bratr, o kterého by nestál nikdo na světě. Jim Moriarty.

„Musím přiznat, že jsem trochu zklamán," jeho mrzutý tón hlasu je jen další z jeho triků, nikdy nic nemyslí tak vážně, pokud nejde o zabíjení lidí, „po tolika letech jsem čekal víc."

Můj mozek už zpracovává bravurní plán, jak se k němu dostat dost blízko na to, abych mu tu jeho kravatu pořádně stáhla a uškrtila ho. Vím ale, že to bych nezvládla. Na to se ho vážně až příliš bojím.

„Nic? Ani slovíčko?" koutky rtů mu cukají, jak se snaží zadržet smích.

„Nemám ti co říct," podaří se mi konečně ze sebe něco dostat.

Snažím se znít nenuceně a vyrovnaně, ale nepřesvědčím tím ani samu sebe, natož pak svého bratra. Sherlocka oblbnu bez problému. Jim je ale jediný, kdo prokoukne každou mou lež. I kdybych ho dokázala trochu znejistit, jestli svá slova myslím vážně, blafoval by, dokud bych se nechytila do pasti a on mě zase převezl.

Jim vyskakuje z křesla, jako by ho něco vystřelilo a než se naděju, je u mě.

„Patnáct let," směje se, jako by to bylo bůh ví jak vtipné a bere mě kolem ramen.

Pod jeho dotekem sebou škubnu, ale on si mě přitáhne k sobě a vede mě na pohovku. Vypadáme skoro jako nějací nejlepší kámoši, kromě toho, že já jsem zcela určitě bledá jako stěna, třesu se jako osika a snažím se nějak vykroutit zpod jeho paže.

„Nemáš ani tušení, jak jsem byl překvapený, když mi ten bouchač řekl, koho že to topil kvůli informacím," Jim se tím náramně baví a zatlačuje mě do křesla, které si nachystal před to „své".

Mně to nepřijde vůbec vtipné. Dobrá zpráva ale je, že mě nenašel díky systému ani díky tomu, že jsem se přestala tolik schovávat. Našel mě jen proto, že si ten násilnický idiot, který mě topil, otevřel hubu.

Jim se zase pohodlně rozvaluje v křesle naproti mně. „Jako za starých časů," culí se jako štěstí samo.

„Jen s několika teroristickými útoky, loupežemi a politickými atentáty navíc. Plus pár vražd, ve kterých máš prsty," neodpustím si tichý výčet jeho bohatého zápisu ve složce.