Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

114. Eileen

Jakmile za Gregem zaklapnou dveře, úlevou vypouštím všechen vzduch z plic. Tisknu se čelem na dveře a pokouším se pravidelně dýchat. Tohle bylo vážně o fous. Všechno. Už jsem si myslela, že se asi vážně zastřelí navzájem. To bylo šílené, naprosto šílené. Můj mozek by potřeboval zpracovat hromadu věcí. Sherlockovo zmizení, první ostré výměny názorů mezi mnou a Gregem, skutečnost, že Sebastian se začíná dostávat do širšího povědomí...ale teď na to není čas. Chci odpovědi a ty mi může dát jen Sebastian.

Vracím se do obýváku, kde už u okna postává má ozbrojená návštěva a s malou pomocí mých závěsů skoro jako neviditelný duch sleduje odcházejícího Grega.

„Proč jsi vůbec zhasínal, ty pako?" vyjíždím hned po něm. Odkdy se tohle dělá?

Sebastian stále hledí z okna a nevěnuje mi pozornost: „Mám radši tmu. Ten polda už měl být dávno pryč."

„Jasně, takže je to vlastně moje vina. Že mě to nepřekvapuje," potlačuju nutkání vykopnout ho rovnou ze dveří, ale musím s ním mluvit.

„Pouštíš se do zajímavých vod," Sebastian se konečně obrací se ke mně, zapírá se o parapet a kříží ruce na hrudi. Ten jeho nenucený tón si může strčit někam.

Podle jeho vzoru si zakládám ruce na prsou. Jeho poznámku přecházím. Teď se nebudeme bavit o tom, jak je mu divné, že sestra největšího kriminálního živlu na světě chodí s inspektorem Scotland Yardu.

„Postřelil jsi Sherlocka ty nebo ne? Potřebuju to vědět," přecházím rovnou k věci. Tohle si chci ujasnit jako první.

Sebastianovi jedno obočí vystřeluje vzhůru. Ve tváři se mu mísí směsice překvapení a dokonce i dotčení.

„Já?" tiskne si ruku k hrudi a tváří se jako neviňátko, „co si o mně myslíš?" Tohle odkoukal od Jima.

„Že při podobném postřelení si okamžitě vzpomenu na tebe," nenechávám se zviklat jeho přehráváním.

„Zlato, kdybych střílel já, Sherlock by už nežil," Sebastian si zastrkává ruce do kapes kalhot a soudě podle jeho výrazu jsem se ho asi skutečně dotkla.

Když to říká takhle, něco na tom bude. Sebastian je, omlouvám se, Johne, nejlepší střelec, jakého znám. Takhle jsem nad tím neuvažovala. Kdyby skutečně střílel Sebastian, Sherlock by nežil. Spíš by mu kulka provrtala rovnou hlavu.

„Neříkej mi zlato," odsekávám podrážděně, což se Sebastianovi líbí a lehce se usměje tím svým pokřiveným úsměvem. Pomalu přechází až ke mně.

Jedním prstem mě bere pod bradou: „Ale líbí se ti to."

To už se musím usmát taky. On je hrozné pako. Švihem ruky tu jeho smetávám a se smíchem sebou raději plácnu do křesla. Tohle rozptylování mu nepomůže, já se budu ptát dál. Když ne on, tak kdo? Kdo jiný? Sherlock má sice spoustu nepřátel, ale kdo by to teď udělal? A ještě k tomu v Magnussenově kanceláři. Nic z toho mi nedává smysl.

„Co o tom víš?" začínám s výslechem. Nevěřím, že by on něco nevěděl. Ne v tomhle směru. I on toho hodně vidí, všímá si detailů. Neumí dedukce jako Sherlock, ale je to odstřelovač. Vidí ty drobnosti, které ostatním unikají. Ty detaily jsou pro něj totiž podstatné.

„Máš to přímo před očima," Sebastian začíná přecházet sem a tam. Netváří se, že by ho situace kolem Sherlocka nějak zvlášť zajímala. Aspoň kvůli mně by to mohl předstírat.

„No, tak jsem asi slepá. Mohl bys mi to objasnit?" vybízím ho. Na hry nemám náladu ani čas.

Sebastian si bere z mísy na stole jablko a pohazuje si s ním: „Sherlock musí vědět, kdo ho střelil. Střelec stál přímo proti němu, jinak by kulka prošla zády, ne hrudí."

„Ale to i tak nedává smysl. Když to ví, proč to neřekne?" přerušuju ho.

„O to právě jde. Když víš, kdo tě postřelil, ale nikomu neřekneš, kdo to je, co z toho vyplývá?" Sebastian se zjevně pokouší zapojit i moje mozkové závity. Zatím ještě nemusím kabely v hlavě tolik žhavit.

„On toho střelce zná," vydechuju překvapeně. No ano, jinak by ho už dávno napráskal.

„Nejen, že ho zná, on ho i chrání," můj osobní strážce asi nemá moc zájem to jablko jíst, protože si s ním jen jednou rukou pohazuje, druhou má v kapse a prochází kolem.

„Tím chceš říct..." to, co mi tady naznačuje, se mi vůbec, ale vůbec nelíbí.

„Že ho postřelil někdo z jeho přátel," dokončuje mou domněnku, čímž ji i potvrzuje. Zírám na něj s pusou otevřenou dokořán.

Sebastian nenuceně pokračuje: „Dává to smysl, protože střelec mohl Sherlocka klidně zabít, ale místo toho ho jen poslal do nemocnice. Už ta samotná střela ukazuje na velmi schopného střelce. Ne jako já, samozřejmě, ale byl to někdo schopný." Sebastian neopomene vyzvednout i své kvality. Potlačuju nutkání nad tím protočit oči. „Ten člověk ho mohl zabít, ale neudělal to, takže mu na Sherlockovi záleží. Byl to vlastně hodně propracovaný tah. Dotyčný si přišel pro Magnussena a kdyby zabil jeho i Sherlocka, z toho doktora by se stal podezřelý. Proto Sherlocka jen postřelil. Nebyla to střela vedle, ale naprosto přesná trefa. Ani ten nejhorší střelec nemine ze dvou metrů. Nebyla to smrtelná rána, ale střelec tak zpomalil Sherlocka a získal dostatek času na to, aby si zajistil jeho mlčení." Sebastianova slova dávají až moc velký smysl.

„Napadá tě někdo, kdo by nechtěl zabít Sherlocka a poslat za sebe do vězení Johna Watsona?" Sebastian vyhazuje jablko výš do vzduchu, prudce se otáčí ke mně a v té chvíli mu jablko dopadne do nastavených dlaní.

Nezmůžu se na slovo. To přece...ne, to není možné. To nedává smysl. Ale všechno, co Sebastian řekl, je logické a ukazuje to skutečně jen na toho jediného člověka. Ale vždyť...prostě ne. Můj mozek se s tímhle závěrem odmítá smířit.

„To není možné," vrtím rezolutně hlavou. Ne, prostě ne.

„Napadá tě někdo?" opakuje Sebastian chladným tónem svou otázku.

Prudce vstávám a pár kroky zastavuji na krok od něj. Vztekle jej dlaní praštím do rukou, až mu to pitomé jablko vypadne z rukou. Nikoho z nás dvou to teď ale nezajímá. Sebastian mi tvrdým pohledem hledí zpříma do očí. Jablko dopadá na zem a koulí se bokem.

„To je absurdní," odmítám tomu věřit.

„Ptala ses mě, co o tom vím," Sebastian s nezájmem krčí rameny.

Nečekala jsem, že bych někdy zrovna vůči němu mohla cítit pochybnosti. Co když mi tady ale lže právě on? Co když má on nějaký plán, jak všechny rozeštvat? Ne, za ty myšlenky bych si nejraději okamžitě sama namlátila. To jsem se snížila k pěkné ubohosti. Věřím mu. Ať už je kýmkoliv, prostě mu věřím, mám ho ráda a vím, že se na něj můžu spolehnout.

Sebastian přistupuje až těsně ke mně a i ta minimální vzdálenost mezi námi je ta tam. Musím trochu zaklonit hlavu, abych mu viděla do tváře.

„Tak kdo?" kdybych ho neznala, z jeho chladného, výhružného tónu bych nabyla dojmu, že mě chce zastrašit a nejspíš i zabít.

Nemůžu se přimět, abych to vyslovila na hlas. Nejde mi to přes rty. Je to naprostá šílenost. Když se nad tím ale zamyslím, tak by to dávalo smysl. Všechny ty náznaky do sebe náhle zapadají. Ta paměť, ty postřehy, ty pohledy, které říkaly, že mi naprosto přesně rozumí, jako by to samy zažily. Teď začíná být jasné, že máme společného mnohem víc, než jen přátele a naše přátelství. Přátelství. Přátele se ale nestřílejí. Ne po tom všem.

Sebastian do mě stále zabodává ten svůj pronikavý, ďábelský pohled, čímž mě nutí to jméno konečně vyslovit.

„Mary," šeptám přidušeně, „byla to Mary."