Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

90. Eileen

Mou jedinou zábavou v nemocnici je přemýšlení nad tím, proč už se nepřiřítil nějaký psychiatr. To je přeci běžný postup, ne? Když vás označí za sebevraha, poštvou na vás všechny psychiatry. Ale u mě se nikdo neobjevil. Za to asi může Mycroft. Ten sice taky věří, že jsem sebevrah, ale asi by ke mně psychiatry nepouštěl. On by si na něj zahrál sám. Nebo asi ne, lidské pocity mu nic neříkají. Ten by mohl spíš počítat míru sebevražd následkem jeho sezení, než nějaké úspěchy.

Já nejsem sebevrah. Nechtěla jsem to udělat. K troše klidu přispívá fakt, že od té doby se už moje vidiny neobjevily. To je pozitivní zjištění. V nemocnici je hodně věcí, které by se daly použít jako zbraň, takže jsem ráda, že tady Jima protentokrát nemám.

Zatímco si takhle přemýšlím, ozve se klepání na dveře. Nikdo ale neotvírá. To je divné. Mycroft a Sherlock zásadně neklepou a zbytek osazenstva zaklepe a nakoukne dovnitř. Možná už dorazil nějaký psychiatr.

„Dále," vyzývám čekajícího za dveřmi. Sleduju kliku, která pomalu klesá a škvíra mezi dveřmi se zvětšuje.

„Snad nevadí, že jsem přišel," ve dveřích se zjevuje Andrewova váhavá tvář.

Mary, já tě zabiju! To je jistě její práce. Já nepotřebuju dalšího člověka, který by mi říkal, že je to špatné, neměla jsem to dělat a měla jsem si o svých problémech s někým promluvit. Já žádné problémy nemám. Dobře, nějaké asi ano, ale nikomu nebudu říkat o vraždících vizích.

„To Mary?" vysílám k Andrewovi lehce příkrý tón. Zeptám se rovnou, nač otálet.

„Ano," přikyvuje Andrew rozpačitě, „smím dál?" Zjevně potřebuje další ujištění. Já si aspoň můžu zosnovat plán, jak to dát Mary vyžrat. Až moc ráda mu o mně poskytuje informace. Určitě mu řekla, jak to bylo, i když to tak nebylo.

Jako odpověď bez zájmu krčím rameny. Stejně ho nevyhodím, to by přeci bylo neslušné. Možná by to někdo považoval za další příznak mé lability. Andrew pomalu přechází až ke mně a nemůžu si nevšimnout, jak se snaží necivět na mé ruce. Už zase si připadám jako exponát v muzeu.

„Krásné," kývnu směrem ke kytici, kterou svírá v ruce. Žluté tulipány. Lepší, než kaktus. To by mi asi řeklo víc, kdyby někdo donesl pichlavého vrahounka. Toho by mi vlastně nikdo nedonesl. Jistě by předpokládali, že si o něj podříznu krk.

„Malá pozornost," přizvukuje Andrew po chvíli, kdy se snaží nezírat mi na ruce. Konečně se od nich odpoutává a dívá se mi do očí.

„Děkuju," zamumlám a nechávám Andrewa, aby kytkám obstaral vodu.

Při jeho přecházení po pokoji ho doprovázím pohledem, i když bych mu nejraději rovnou řekla, ať přestane s tou snahou nezírat a rovnou mi ty obvazy sundá, aby se mohl pokochat. Rány stále bolí, ty hluboké se ještě nezahojily a taky to nějakou chvíli potrvá. Pravou dlaň budu mít v háji ještě dlouho. Skoro mi ji ten střep rozřízl ve dví. Nepochybně mi na památku zůstanou jizvy. Hodně jizev.

„Poslala vás snad Mary, abyste apeloval na mou touhu žít? Co vám vůbec řekli?" to ticho už mě nebaví, takže na to jdu raději rovnou a bez otálení.

„Řekla mi jen, že jste v nemocnici a měla jste nehodu," odpovídá Andrew tiše a sedá si na židli vedle mé postele.

Tohle mi už přijde šílené. Už zase jsem v nemocnici, zase tu někdo sedí a zase se na mě všichni dívají, jako by každý příkřejší pohled mohl způsobit, že se rozsypu na milion kousků. Každopádně zajímavým faktem je, že Mary byla tak laskavá a neřekla Andrewovi rovnou obecnou teorii o tom, že jsem se pokusila zabít. Andrewův skoro bolestivý výraz ale dává tušit, že on si takový závěr vyvodil hned, jakmile viděl mé ovázané ruce. Svou otázkou jsem jeho teorii ještě potvrdila. Kdo umí, umí.