Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

43. Cassandra

Už tři dny hniju na Baker Street. Tady mají oči i stěny. Pořád ze mě někdo nespouští zrak. Hlídá mě John. Pokud nemůže, je tady Sherlock. Toho by nebylo tak těžké přechytračit, když se zase dostane do toho svého transu a nevnímá, že tady John už pár hodin není. Bohužel pro mě, v záloze číhá ještě paní Hudsonová, která je lepší, než jakýkoliv hlídací pes. Mycroft se za celé tři dny neozval. Nenapsal, nezavolal, nepřišel. Hodný chlapec. Zasáhla jsem citlivé místo – jeho hrdost. Jsem za to na sebe náramně pyšná. Určitě tuší, že jestli jeho auto vjede na území Baker Street, budu z okna vylívat benzin a hned na to poletí zapalovač. Proč jsem po něm neházela věci už dávno? Byl by pokoj. Sherlock samozřejmě dělá nepřístupného. Nejspíš je ještě uražený, že jsem mu vyházela pár zkumavek a chtěla mu zabít i mikroskop. Já říkala, že to nebudou mít snadné.

„Vážně bys to udělala?" z mé tiché chvilky, kdy jen sedím schoulená u okna a sleduju ulici, mě vytrhuje John, „nebojovala?"

Má zbrkle vyřknutá slova o mém umírání nejvíc řeší on. Už jen proto odmítám odpovídat na Gregovy zprávy. Taky ho to docela zaskočilo. Promiň, já ti to ale nemůžu vysvětlit, když jsem vězněná u Sherlocka. Skutečně nemůžu ven.

Prostě mě nepouští. Vážně. Kdyby mě aspoň vytáhli ven na procházku s vodítkem, i to bych brala, ale ne. Tři dny trčím zavřená v bytě dvou chlapů, z nichž jeden je sociopat a pomalu se bojím otevřít i to okno. Divím se, že mě vážně nestrčili do nějaké klece.

Aniž bych odtrhla zrak od okna, mumlám Johnovi v odpověď: „Bojuju o svůj život celých patnáct let. Pořád jen utíkám, schovávám se a oddaluju nevyhnutelné. Už nemám sílu bojovat dál."

Za okny už zase prší. Přepadá mě chvilkový stav deprese. Pozoruju, jak dešťové kapky stékají po skle, přibírají s sebou další a odkapávají v malých proužcích dolů na chodník. Lidé se schovávají pod deštníky, jiní zběsile probíhají kolem, jako by tomu dešti mohli utéct.

„Nemůžeš to přece vzdát," John si sedá kousek za mě na volnou židli. Druhou jsem si uzurpovala já a přistavila si ji k oknu vedle stolu.

„Vaší prací se Sherlockem je řešit případy, které mrtvolou začínají. Tak proč se staráte o mě? Nechcete počkat, až ze mě bude mrtvola?" na Johna se sice zlobit nehodlám, ale můj podrážděný tón se opět probouzí k životu.

„Prostě na světě existují lidé, kteří se o tebe zajímají," John opětovně vytahuje svou zvláštní filozofii. Ještě jsem ji nepochopila.

„Ano, to máš pravdu. Jenže je to šílené. Proč se o mě tak zajímáte? Vůbec mě neznáte," otáčím se na Johna a rukou se zapírám o opěrku židle.

John na mě chvíli jen mlčky hledí.

„Známe tě dost na to, abychom ti pomohli. Potřebuješ Sherlockovu pomoc," odpovídá nakonec. Jo, tak z toho jsem fakt moudrá.

„Potřebuju? Možná. Stojím o ni? To vážně ne," velmi významně ho s tou Sherlockovou pomocí odesílám do plamenů pekelných.

„Celé dva roky, co jsem byla v Londýně, jste se o mě nezajímali. Pak se vám jednou připletu do cesty a už vás mám za sebou jako stín," odvracím se od Johna zpět k oknu.

Přitahuju si nohy k tělu a hlavu si podpírám koleny. Jestli jsem doteď ještě nedosáhla maxima zbláznění, už k tomu nemám daleko. Co tady mám dělat, když jsem tu zavřená? Mohla bych Sherlockovi prolustrovat pokoj. On mi taky sondoval v bytě a to rovnou dvakrát. Vážně nechci vědět, kdo mi do té tašky balil spodní prádlo.

„Když se jednou připleteš do cesty Sherlockovi, už tě nikdy nespustí z dohledu," Johna tenhle fakt evidentně hodně baví a pobaveně se nad ním šklebí. Mě díky tomu přepadá opravdu velká chuť přetáhnout ho židlí.